Re: straší sourozenec dávaný za vzor

Já jsem ta nejstarší, a ještě ke všemu holka se třemi bráchy. Já jediná jsem se dobře učila, bráchové byli v dětství občas pěkná kvítka, takže by to k tomu mohlo inklinovat.

Přesto to u nás tak není. Rodiče měli dost rozumu a lásky, že nás každého měli rádi takového jací jsme byli/jsme. A spíš nás vychovávali k pevnému sourozeneckému vztahu, což já teď dělám i u svých dětí.

Jedině snad ve škole to kluci poslouchali, "no to vaše sestra". A než prošli základkou všechny tři další kousky tak se tam pár učitelům pěkně rosila čela.

Jsem celoživotní tmelič, řešič, ambasador svých bratrů, vždy jsem za ně orodovala, žehlila jejich průšvihy.

Teď mi to máma občas "vyčte", když by si někdy chtěla postěžovat, že jí nikdo nepřizvukuje, "vy všichni držíte pořád při sobě". No na to jí říkám, ale tak jsi nás vychovala, tak buď ráda, že se máme rádi

Jako ano, byla jsem ta starší, co musela mít rozum a postarat se často o ty mladší. Ale mně to nikdy nevadilo, ono z toho zas vyplývalo naoplátku dostatek benefitů, být ten starší. Rodiče to uměli vyvážit.

Já mám teda takový ten typický syndrom "nejstaršího", hlava rodu. Mám k sourozencům odjakživa takový ochranitelsko-mateřský postoj, obzvlášť k tomu nejmladšímu. I když samozřejmě v dospělosti se ten věkový rozdíl srovnal. Jsme v častém kontaktu, když je potřeba pomáháme si.

Teď se to tedy přetavuje do intezivního vztahu mezi našimi dětmi.