Re: Přemýšlení nad minulostí

Majdo, neposuzuj se s druhými, každý má vlastnosti, jaké má...někdo je od přírody optimista...nemusí pro to ani nic moc dělat. Někdo prožije jeden menší šok nebo zklamání a má vystaráno do smrti (a možná ještě dál ), protože se z toho zklamání nemůže vzpamatovat.
To je fakt člověk od člověka.
Rozumem si říct. "nechám to za sebou" úplně nefunguje. když je to "vevnitř"..."systém se bojí nového zklamání nebo si člověk nevěří nebo se silně podceňuje, bojí atd atd.

Chce to fakt zpracovat a jakoby "přehrát" na jiný postoj k tomu všemu. Teoreticky lze říct, že minulost už není, prostě neexistuje, existuje jen v naší paměti. Důležité jsou věci, které jsou te´d...a teď a teď...žádný minulý okamžik už není, ten nosíme v sobě. A on se tak má tendenci jakoby zapouzdřit s hlubokou negativní emocí, která je s námi tak dlouho, dokud na nás má sílu působit.

Vůbec to neznamená, že by byl člověk vadný, závistivý, že by byl špatný anebo takový a makový, takhle to je v každém člověku...v různých obměnách a okruzích.

Zpracovat to, nebo se dostat jakoby "nad to"...většinou člověk potřebuje pomoc druhého. A pak se otevřou dveře i pro případné nové muže...kvalitnější. te´d by se našel maximálně nějaký kompatibilní s naší bolestí...lepší je vždycky začít od sebe, než sázet, že mě z toho vyléčí chlap... .
Trápit se člověk může roky, desetiletí, do smrti )a i dál ), takže čekat donekonečna, až samo, není úplně vždycky řešení.