Sekundární viktimizace oběti - proč potřebujeme Istanbulskou úmluvu

Je to pořád dokola. Žena se v diskuzi svěří s traumatizujícím zážitkem, který se odehrál před více než dvaceti lety. Brutální sexuální přepadení za bílého dne na poměrně frekventovaném místě, nezájem policistů, obtíže s nalezením jakékoliv podpory. Oběť traumatizovaná, blízcí (ti, kterým se vůbec svěřila) taky v šoku. Pocit, že svět definitivně není bezpečné místo (MMCH právě kvůli tomu mě naplňuje pocitem beznaděje současná tupá kampaň proti ratifikaci Istanbulské úmluvy).
Po pár měsících útočníka pozná, ale dva právníci zabývající se trestním právem jí důrazně doporučí nehlásit to, protože by se podle vystavila dalšímu pronásledování, nedostala by náležitou ochranu a přístupem vyšetřujících by byla dále traumatizovaná, šance na usvědčení že je stejně mizivá. Organizace zabývající se ochranou obětí tenkrát už existuje, ale v době předinternetové a předmobilní se jí nedaří je kontaktovat. Takže s těžkým srdcem to tenkrát (1994) nechala být.
A do toho tuhle ženu v diskuzi chytrák obviní, že se svým přístupem zasloužila o to, že násilník nesedí, že být na jejím místě, měl by problém se svědomím.
Nedoufejte, že je dnes situace lepší. Pořád je nutné pracovat na lepší ochraně obětí i na přístupu veřejnosti. I ty neziskovky potřebujeme. I tu diskutovanou Istanbulskou úmluvu bychom měli ratifikovat a ne poslouchat blouznivce.