Re: Jak se žilo

Nechci dělat drahoty, tak odkládám překlad a pokusím se o krátké shrnutí. Do té skandinávské země jsem přišla v r.85 legálně, protože jsem se provdala za jejího st.příslušníka. Tady kolem toho byly děsné obstrukce, trvalo to půl roku a podrobnosti radši nebudu ani popisovat. Jazyk jsem neuměla, tady nebylo jaksi jak se ho rychle naučit. Komunikovali jsme s MM anglicky. První poznatek - starší generace tam anglicky neuměla, německy nechtěla, s tchýni jsme ze začátku komunikovaly jen přes prostředníka. Narodil se mi syn, živil nás MM, pracoval v obchodní firmě, bylo možné si vzít hypotéku a místo nájmu řadového domku si pořídit samostatný dům. Tady bude můj příběh asi nestandardní, protože z určitých důvodů jsme měli ekonomické problémy a MM nezvládal vlastní vinou fungovat. Co bylo skvělé byla okamžitá nabídka jazykových kurzů, začala jsem chodit v několika týdnech syna. Přátelství se vytvářela těžko, v obchodech a na úřadech člověk cítil, že tam jsou opravdu pro něj, ale lidé, kteří byli "přáteli" si udržovali velký odstup a neustále se dávalo najevo, jak je všechno super a fajn. Z důvodů DN jsme se rozvedla, 1 rok odluky a pak už to byl tychlý proces. Městský úřad mi ihned sehnal byt - oni to nazývali sociální, ale pro mne to byl vlastně nadstandard. Počet místnosti podle členů domácnosti + 1 místnost navíc (to bylo pravidlo). Abych mohla chodit dále do jazykové školy, přispíval mi městský úřad na školku pro syna, což tam už tehdy byla velmi drahá záležitost.Ve školce už tehdy zvířata a velmi free režim. Prvních pár měsíců jsem si chodila pro podporu na úřad (mezi fetky), když jsem byla vyhodnocena jako důvěryhodná, posílali mi peníze na účet.Poznala jsem spoustu lidí, kteří díky velmi měkké záchranné sociální peřince prožili jako nezaměstnaní celý život. Vždy proloženo nějakým kurzerm, aktivací apod. To jsem dost nechápala. Mí známí a pár přátel měli většinou hypotéku na dům nebo bydleli v městských bytech - standard normální, u těch bohatých naopak velmi, velmi nadstandardní, jen pro mne trochu chladné a neútulné.Aby se udržoval a zvyšoval životní standard, skoro všechny matky také zaměstnané, ale už od 6 měsíců dítěte - tehdy naprostá samozřejmost. Všichni si potrpěli do dobré jídlo a pití, dlouhé společné obědy nebo oslavy, ale pouze po řádné předešlé domluvě, žádné spontánní přepadovky. Běžní lidé usilovně přes týden pracující, v pátek a v sobotu se dost opíjející (v neděli v centru rozflákané výlohy). Všude naprosto bezpečno, kola nezamknutá, totéž auta i s nákupy za zadním sedadle. Po ukončení jazykovky jsem nastoupila do velké firmy do exportního odd., její výrobky se sem dováží dodnes. Nebyla jsem teda někde u pásu, přesto se mne kolegové z exportu v r. 89 ptali, zda u nás máme silnice a vysoké školy. Většina obyvatel neměla žádný větší obecný přehled. Neustále si pletli Česko s Jugoslávií a ptali se mne, jaký máme největší přístav. Po revoluci se to mírně zlepšilo. Auta strašnlivě drahá, tehdy platili 220% daň z aut, takže jezdili hlavně staršími modely čehokoliv a Škodovkami. Jinak daně vysoké, ale na druhou stranu možnost příspěvků na kdeco. Kroužky ve škole nic moc, ale hodně sportovních nabídek. Důchodci v DD si naopak mohli vybírat i z takových absurdit, jako jízda na velbloudu Dovolené hodně doma - i z důvodů nádherných pláží, jinak k moři na jih, ale vše níže než Flensburg bylo nehygienické a nebezpečné, takže i na Lago de Garda se vozily láhve pálenky za účelem každodenní desinfekce. Tak, omlouvám, se, je to dlouhé a osobní, ale pokud se někdo bude chtít ještě na něco zeptat - nenapadlo mne asi popsat vše z běžného života, ráda odpovím