Řekne člověk v afektu to, co si v hloubi duše myslí?

Jen taková otázka, jak to, kdo vidí... Situace: např. partnerský vztah, jeden z partnerů začne mít mimomanželský vztah, už oznámí konec aktuálního vztahu, začne řešit i co a jak děti. Začnou diskuse, co a jak se bude řešit. Partner dost drsně začne útočit, vyčítá partnerce, že si ho vzala jen pro peníze, že jí jde jen o to, že ho nikdy stejně neměla ráda atp. Do té doby to nebylo žádné žhavé téma v tom vztahu. Nebo bratr a sestra řeší např. otázku dědictví a nemohou se dohodnout a najednou bratr přijde s tím, že stejně rodiče vždycky upřednostňovali sestru, že on celý život byl až ten druhý a vmete to sestře do tváře, protože i při řešení dědictví má pocit, že ona na tom "bude lépe". Do té doby to nebylo nikdy téma. A nyní k čemu mířím...myslíte si, že člověk, když je takto v emocionálně vypjaté situace, tak říká, co si skutečně v hloubce duše myslí? že tedy ten partner jí skutečně vidí, jako mrchu? to tvrzení vzniklo na základě toho, že vždycky měl takové tušení, že jí jde o peníze atp.? Nebo to použil jako něco, co se mu "hodilo" do krámu, aby zdůvodnil, proč jí opouští. Nebo ten bratr se vždycky tak cítil a štvalo ho to, ale nevěděl, co s tím a najednou už to neudrží a "pustí" a vpálí jí to. Já jsem toho názoru, že to tam někde uvnitř musí být a v emocionálně vypjatých situací to najednou "vyleze", ale kamarádka si myslí, že ne, že to je účelově použité pro omluvu sebe sama.Tak to jen takové psychologické okénko..díky za názory