Re: Nepřijetí na školu,
Silvie, máme skoro stejný příběh. U mě si všichni(krome mého táty) mysleli, že půjdu na gympl, sama jsem moc nevěděla, co bych chtěla jednou dělat, tak jsem na ten gympl chtěla jít taky s tím, že se rozhodnu později a získám tím gymplem čas.
Ale táta mi nevěřil, že bych zvládla VŠ (měla jsem vyznamená ní celou ZŠ) a rozhodl, že půjdu na střední strojní průmyslovku, sám byl konstruktér. Myslel to dobře, ale v mém případě to bylo hodně špatné rozhodnutí...jednak studijními předpoklady: byla jsem na jazyky, ty mi šly samy, matiku jsem se musela fakt učit i na té ZŠ, abych měla dvojku; a potom také styl, jakým to proběhlo...prostě mi táta nakázal na tu strojárnu jít a já jsem se mu celou školu snažila dokázat, že mi to nepůjde.
Ve strojírenském oboru jsem pracovat nechtěla, ani bych to nedokázala, nikdy jsem se o takové místo neucházela, neb mi bylo už 18 a táta neměl na má rozhodnutí takový dosah.
V práci jsem začala dělat kancelářské věci, strojárna mi byla dobrá pouze na jednom místě(za 25 let praxe), kde se hodilo umět číst výkresy.
Svému dítěti bych to NIKDY neudělala.
Moje děti se hlásily na SŠ, na kterou samy chtějí.
Odpovědět