Před 100 lety se narodil Jan Skácel

Básník, o kterém se moje generace ve škole neučila.
Poprvé jsem ho vzala na vědomí někdy kolem roku 1999, když jsem byla s neteří na recitační soutěži a ona tam recitovala Uspávanku se starými domy. Pak v dubnu 2012 jsem scházela po Starých zámeckých schodech a pod nimi v parčíku na zdi byla nasprejovaná Naděje s bukovými křídly (přiznám se, že v první chvíli mě při pohledu na iniciály JS napadl Seifert).

Až později jsem zjistila, ze jsem se se Skácelovou poezií potkala mnohem dřív, v létě 1981 při představení Sněhová královna v Laterně Magice. V programu byl pod pseudonymem František Raný, písničky ze Sněhové královny později přepracoval do sbírky Uspávanky.

A teprve nedávno jsem přišla na to, ze jsem měla tu čest potkat pana Skácela i osobně. Bylo to 21. ledna 1986 na kralupském hřbitově na pohřbu Jaroslava Seiferta, kde měl pan Skácel proslov. Dívám se na fotky z toho dne a vypadal tam tak strašně staře, a to mu bylo teprve 63 let.
Prý nesl hodně těžce, ze nesměl publikovat a když, tak ne pod svým jménem. Tím smutnější je, že umřel relativně mladý a že se nedožil pádu komunistického režimu.

Jan Skácel
7. února 1922 Vnorovy – 7. listopadu 1989 Brno