Re: Jak udělat radikální změnu v životě?

Inko, oni jsou mladí. První dvě děti měli ještě jako náctiletí, ale ty zemřely. Pak se narodil můj exmanžel, v autě před domem. Rok na to švagr a další rok další švagr. Když jsem se nastěhovala do domu, tak tchyni bylo 49 let. Nebyla stará a ani dnes by jí nikdo její věk nehádal. Tchán mě nutil jí kupovat oblečení, které nosím já. Taky chtěl, abych si mu sedala na klín apod. Pořád mluví jen o sexu. Jsou neuvěřitelně temperamentní, agresivní, škodolibí, zákeřní...
To s tím jídlem jsem sama nepochopila. Nesměli jsme ani vyhazovat odpadky do popelnice. Já vím, zni to neskutečně. Když jsem se nastěhovala, tak mi řekli, že dole mají skladovací prostory a tam nakupují hodně jídla a máme si ho brát. Já se styděla, tak jsem si došla nakoupit svoje. Zatarasili mi dveře a bylo kvůli tomu hrozné divadlo, proč to kupuju, když je to doma atd. Dva týdny pak bylo dusno v baráku a pomluvili mě po celé ulici, příbuzných i známých. Nejsem konfliktní typ. Tak jsem automaticky začala nakupovat tak, abych jídlo pronesla domů, když jsou v práci nebo někam jedou. Jenže oni pak schválně parkovali za rohem, abych nevěděla, že jsou už doma a načapali mě. Jindy jen objeli dům a hned se zase vrátili. Takže když mi manžel volal, můžeš, už odjeli a já se plížila s nákupem domů, tak najednou byli zpátky a zase mě načapali, jak jdu s nákupem z obchodu. Bylo kvůli tomu strašné zle. Jednou mi pak došla mouka během pečení. Hrozně jsem si to vyčítala, protože mám vždy všechno dobře promyšlené a prostě tohle byla chyba. Jak v tom člověk žije, tak ne, není z toho dementní, i když to tak třeba vypadá, ale pokud je nekonfliktní, tak se začne chovat jinak. Přizpůsobuje se podvědomě. Kolikrát to není nic, co by člověk musel plánovat. Je to automatické. Tenkrát jsem poprosila dceru, aby doběhla dolu a vzala tam jednu mouku. Volala jsem to manželovi, že si půjčím jednu mouku a pak jí hned doběhnu koupit, aby to nikdo nepoznal. Manžel mi vynadal, že přece jeho rodiče říkali, že si tam máme brát jídlo a kupovat nic nemusím. Já z toho měla šílené nervy. Pochopitelně tchyně přišla domů, zjistila, že jedna mouka ve skladu chybí a hned mě seřvala, že co si dole beru mouku. Manžel řekl, že je to divné, že přece říkala, že si jí máme brát. Pitomá mouka a už mě pomlouvala po sousedech, obvolala všechny příbuzné atd. Klasické její kolečko.
To bude souviset prostě s tím, že to jsou psychopati. Úmyslně člověku něco nabídnou, povolí, jsou milí, a když to člověk využije, tak dostane trest a oheň je na střeše. Postrádá to logiku. Zdá se to jako hloupost, ale nebyla. Bylo to peklo.
Než jsem se tam stěhovala, třídila jsem odpadky. Tam se mi za to vysmáli a když jsem si je snesla dolu a vrátila se pro dítě, abych ho snesla do kočárku, tak odpadky rozsypali dole po chodbě a smíchali je, že mi zakazují je třídit. Když jsem něco vyhodila do popelnice, tak to vyndávali. Běžně mi nadávali za to, co jsem vyhodila. Např. slupky od mandarinky apod. Odpadky jsme tak dávali do auta a pak je vozili rovnou do sběrného dvora. O nejstarší dceru jsem se soudila do její plnoletosti. Věděli moc dobře, že si na ně nikde nebudu stěžovat, protože tím bych riskovala, že mi sociálka odebere všechny děti a to bych nikdy nepřipustila. Jedna věc k druhé a třetí a...bylo toho moc. Neustále jsem něco řešila a čas plynul.
Vím, že mám volat policii, a teď bych to už udělala, ale tam to nešlo. Měla jsem takový strach, abych nepřišla o děti. Nešlo to. Jednou dcera už chtěla volat sama, když mě napadl švagr. Já byla v šoku a tak jsem řekla, že nemůžeme volat policii, protože je to tatínkova rodina. Nafackovala bych si sama. Jenže prostě člověk v šoku nereaguje správně. Když nejmladší dcera chodila do školky a všude vyprávěla, že babička bije maminku, tak jsem se málem hanbou propadla. Tenkrát byla svědkem toho, jak mě škrtí. Tchán seděl, díval se, ale když jsem se začala aktivně bránit, tak pak tchyni odtrhl. Nevím, jak je to možné, ale většinou jsem v šoku cca 2-3 dny. Není to jen pár hodin. Nevím proč. Asi nějaká obrana mého těla a asi jsem za to i vděčná, protože díky tomu jsem se možná nezbláznila. Po těch třech dnech už to není tak aktuální a člověk ví, že to přežil a přežije. Nebo to tak mají možná i ostatní, to netuším.