Re: Potraty II.

Zdenko,
promiňte mi, ale při Vaší argumentaci jsem se fakt chvílemi bavila. Vaše demagogie mi silně připomíná mé nekonečné diskuse se Svědky Jehovovými, tedy o Vašem prvním odstavci už nemíním polemizovat.
Váš sugestivní popis trhaného tělíčka mě nechává absolutně citově chladnou. Mě totiž mnohem víc bolí, když slyším, že nějaká podle Vás morální maminka své embryo nenechala roztrhat na kusy, ale třeba o tři roky později o něj zhášela cigarety.
Další Váš blud xy: můj syn nebyl vytoužený proto, že bych snad v důsledku v mládí prodělaného potratu měla nějaké gynekologické komplikace. Asi Vás to zklame, ale všechno probíhalo úplně normálně a přirozeně. Syn byl vytoužený proto, že ve věku 26 let jsem již skončila školu, měla stabilní a uspokojující zaměstnání a hlavně v mé blízkosti se ocitl muž, se kterým jsem opravdu poprvé v životě upřímně toužila to dítě mít, a tak je tom chválabohu dodnes, což jsem u otce svého potraceného dítěte nikdy nemohla konstatovat - no, já byla ve dvaceti naivní husa, Vaší "zralosti" se to rozhodně nemohlo rovnat.
A teď téma důstojného života: pro Vás snad znamená důstojný život od dětství vyrůstat na náklady státu v nějakém zařízení nikoliv v rodině? Nedůstojný život si představuji i tak, že si matka sice dítě nechá, dokonce ho ani neodloží do kojeňáku, ale zanedbává jej, neučí jej základním normám chování, nedává mu najevo svou bezmeznou náklonnost. O tom, že některé děti dopadnou mnohem hůř se tu už nebudu rozepisovat, je to nechutné.
Argument o pomočujících se ženách v menopauze a matce zabité kvůli Alzeimerově nemoci jsem naštěstí nepochopila. Ale i tady hledám souvislost: když např. během těhotenství lékař zjistí u plodu Downův syndrom, nabídne ženě interrupci. Připadá mi opravdu brutální vědomě vypudit žijící a životaschopný plod někdy kolem poloviny těhotenství jenom proto, že neodpovídá běžným standardům normálnosti.
Faktem ovšem je, že takto postižení lidé nejsou nikdy schopni se sami o sebe postarat. A kdo bude pečovat s láskou a vřelostí o případně takto postižené dítě, kdo mu zajistí důstojný život až jeho rodiče už budou staří nebo zemřou? Ústav? Viděla jste Requiem pro panenku?
Pročítala jsem si Vaše příspěvky z minula: v jednom z nich argumentujete tím, jak dlouho se čeká na adopci. Z toho jste si jasně udělala závěr, že kdyby se děti nepotráceky, bylo by jich víc pro bezdětné páry. Takže podle Vás dětské domovy zejí prázdnotou? Omyl, můj kamarád po letech bezdětného manželsví žádal o adopci. Čekali skutečně skoro pět let. Měli však své požadavky. Kdyby jim byla fuk barva dítěte, jeho postižení, případně věk, měli by dítě během tří měsíců. Dětí v ústavech je dost, jenomže je nikdo nechce - to se Vám zdá lidsky důstojné, ten pocit, že za nic nestojím, že mě nechce ani vlastní matka, mám vůbec pro někoho cenu, může mě vůbec mít někdo na světě rád? Ono se řekne hlavně život, ale Zdenko, já osobně než žít s takovým pocitem, to radši dva metry pod zemí. Já prostě nějak tu lidskou lásku potřebuju k životu, možná i víc, než dobré bydlo a ústavní dobré jídlo.
Takže Zdeni, koukejte na věc z více stran, ne jenom z Vámi úzce vymezeného úhlu pohledu. Až budete sama řešit aspoň jeden z podobných problémů, budu Vás brát jako rovnocenného partnera. Zatím buďte tak hodná a neučte ptáka létat.