Zvykli jsme si hledat za každým školním neúspěchem nějakou specifickou vývojovou poruchu učení, neboť tato diagnóza je pro rodiče i širší okolí společensky přijatelná.
Dítě s postižením potřebuje naše porozumění a naši pomoc. Současně mu však musíme být i oporou, musíme je výchovně vést, mnohému naučit a hlavně ovšem bychom měli naplňovat jeho svět pohodou a radostnou náladou. Proto je povinností toho, kdo pečuje o dítě s postižením, udržet se v dobré tělesné a duševní kondici.
To není hamletovská otázka, nýbrž dotaz jedné babičky. Ten zní takto: „Má se dětem číst, když už jsou v postýlce a měly by už spát?"
U manželů Klenkových v Načeradci jsem již před mnoha lety pochopil, že dobře potrestat může jen ten, kdo má rád.
Dětem předškolního věku vyplňuje hra takřka všechen jejich volný čas. Se vstupem do školy se však situace radikálně mění.
Nedávno mi jedna redaktorka dala otázku: „Co bychom nikdy neměli svému dítěti říkat?“ Je toho jistě víc, co by nemělo opouštět naše rodičovská ústa – ale vybral jsem aspoň tři výroky, které pokládám za zvlášť „nebezpečné“.
Televizní obrazovky a časopisy všeho druhu jsou zaplaveny portréty nejkrásnějších dívek. Soutěže Miss se zabydlují už i v mateřských školách. Co tomu říkám?
Hledat pro opuštěné děti náhradní rodiče dokonce pomocí tisku bylo na samém počátku šedesátých let činem mimořádné statečnosti.
Jsou pořád ještě děti, které musí rodiče „od knížky honit“. Objektivně ale musím přiznat, že obecný nářek nad úpadkem čtenářství a nad převahou laciné televizní podívané znatelně převládá.
Nedá mi to, abych nezačal osobní vzpomínkou. Já od malička kulhám. Obecný laický úsudek byl, že bych chodil líp, kdybych si dával na chůzi větší pozor. Musím říct, že děti se mi ani moc nesmály.
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.