Názory k článku Vojtova metoda - nejde o poukaz na zdravé dítě, ale o velkou šanci

I já patřím mezi vděčné zastánce užitečnosti metody. Se synem jsme na doporučení neuroložky začali cvičit krátce po porodu. Byl přidušený, hypertonický (jakoby stále v křeči), extrémně lekavý a dráždivý, skoro nespal, nepřibýval... Prognózy byly nevalné, minimálně hyperaktivita a LMD. Vojtování bylo náročné na čas i na psychiku, cvičili jsme až do jednoho roku 5 x denně. Ale pomáhalo opravdu znatelně a dnes, kdy syn chodí do školy, můžeme s úlevou říci, že je naprosto normální a nedostatek kyslíku před a při porodu zůstal bez následků, LMD ani ADHA se nepotvrdilo. A už jako miminko byl v psychomotorickém vývoji výrazně napřed před tabulkami. Neuroložka, fyzioterapeutka i pediatr se shodovali, že je to právě tím, že vojtováním posiluje nejrůznější svalové skupiny, a možná i tím, že byl většinu dne vzhůru (od narození spal jen 8-10 hodin denně) a měl tak víc času zkoušet, co se svým tělíčkem dokáže. Chodit začal sám v 7 měsících (kdybychom neměli datované fotky a videa, tak bych tomu snad sama zpětně nevěřila).

Přesně tak. Zlobit se na preventivní cvičení Vojtovky je o ničem. To je jako bych byla naštvaná, že jdu s dcerou na očkování nemocí, který třeba nikdy nedostane. Pokud teda dítě nezvedá hlavičku jak by mělo v určitým věku, a je posláno na cvičení Vojtovky, je to ten lepší případ. I kdyby mělo být cvičení poněkud zbytečný. Mojí dceři odhalili špatný držení hlavičky docela pozdě. Vlastně se o to nikdo ňák moc nezajímal, a mně nepřišlo divný, že má hlavičku víc na jednu stranu. Potom nás poslala doktorka preventivně na rehabilitaci, aby se na malou podívali, tam se zhrozili, že nejenom že má nakřivo krk, ale i celou páteř. Zjistili že je jaksi vykroucená, její páteř měla tvar písmenka C. Asi někomu přijde divný, že jsem si toho nevšimla, ale nevšiml si toho ani nikdo z okolí, jenom jsme podkládali hlavičku, aby ji neměla pořád na jednu stranu, jinak nám nepřišlo divnýho nic. Na rehabilitaci nám po pár cvičeních řekli, že tohle už nepude spravit, a dcerku pravděpodobně čeká v pozdějším věku operace páteře. Byla jsem zděšená. Ještě nás teda poslali do dětské nemocnice v Brně na rehabku, ale moc tomu nikdo nedával. Tam se nás ujala fyzioterapeutka (a mrzí mě, že nevím jméno), díky které jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Byla výborná, záleželo jí na tom, aby všechno probíhalo správně, hrozně ochotná a milá mladá žena, hlavně ale schopná. Vojtovku sem s malou cvičila třikrát denně, bohudíky mi pomáhal manžel. Bylo to náročný, to musím přiznat, ale jsem strašně ráda, že jsme to podstoupili, protože po půl roce se dcerka spravila jako zázrakem.
nevím, co by se dělo, kdybysme necvičili, ani radši nechci domýšlet. Ještě něco mi to dalo, přestala jsem být v určitých situacích outlocit. Protože cvičení vojtovky mě donutilo prostě vypnout, po dobu kdy jsem cvičila s malou, prostě vypnout nějaký city, pocity, myšlenky, a hlavně neztotožňovat se s tím, co dítě cítí, co může cítit, a nepřemýšlet, proč brečí. Prostě sem se musela zatnout, být jako stroj (terminátor) a soustředit se jenom na dobrý provedení cviku. A ohledně malé mě to do života taky dobře vycvičilo.
Na vojtovku prostě nedám dopustit v žádným případě. Ovšem kdybysme nenarazili na skvělou cvičitelku, která do toho s náma šla a měla tu trpělivost a výdrž, tak by mi bylo docela nanic, že na prvním pracovišti vojtovku uměli, když to s náma vzdali hned při druhé návštěvě.

Náš Přemeček se taky nevyvíjel podle tabulek. Kromě zvedání hlavičky byl vždycky o 2 měsíce "pozadu" ( chodit začal začátkem 14. měsíce ). Coby prvorodička, která chce dělat s miminkem všechno správně, jsem hodně sledovala tabulky a vývoj jiných dětí v jeho věku, srovnávala a konzultovala s pediatričkou. Ta mě ale vždycky uklidnila tím, že se vyvíjí normálně, ale má prostě pomalejší tempo. Pokud vím, tak jediné na co důrazně upozorňovala všechny maminky, bylo to, že nemají děti předčasně posazovat a obkládat je polštáři, aby seděly jakoby sami.
Malej bude mít 2 roky a když vidím, jak bravurně výjde schody do 4 patra, běhá o 106 a i ručičky má velmi zručné, tak jsem ráda, že jsem mojí pediatričce důvěřovala a nehledala radu někde jinde.

Můj syn se také do 7měsíců ani nehnul a v 10m.sám začal chodit.Jsem také fyzioterapeutka a už jsem se začala bát zda je Vojtík v pořádku,ale udělala jsem si sama pro sebe doma Vojtův test a nic jsem nenašla.A bylo dobře,že jsem nehonila doktorku.

A ještě k Vojtovce.Já ji považuji za výbornou metodu k nápravě,ale bohužel jsem se setkala i s přístupem,kdy se Vojtovka aplikovala nesprávně.A dva kluci na to málem doplatili.Neměli dostatečně posíleny mezilopatkové svaly a tak chodili ohnutí a z hlavou dopředu.Jejich maminka se na mne obrátila o radu a pomoc a tak jsme začali cvičit právě mezilopatkové svaly klasickým cvičením na posílení zádových svalů.Vojtovku jsme úplně zavrhly.A během 2měsíců byl vidět velký pokrok.Na začátku kluci nedali vůbec lopatky k sobě.A po dvou měsících jsem s nimi mohla přejít na těžší cvičení.Takže Vojtovka ano,ale je v určitých případech.

Já bych jen dodala, že není pravda, že dítě se posadí samo nejdříve v 8 měsících a to z polohy na čtyřech. Náš syn se místo překulení na bok ve svých 6 měsících rozhodl vzít to přes loket (místo na bříško) nahoru - a seděl. On tedy od nějakých 5 měsíců zvedal sám hlavu v leže vysoko na podložku i s částí zad. Sám se posadil, pokládat ho nemělo smysl, sedl si hned zase. A na čtyři šel až ze sedu... Takže "nikdy se neděje tohle, ale vždycky tamto" je hloupost. I ty limity - třeba u dětí nedonošených se jim má dát naopak ještě měsíc navíc oproti korigovanému věku. Tj. třeba dítě narozené 2 měsíce před termínem by mělo vše dělat nejpozději cca se 3-měsíčním zpožděním oproti "normálním limitům".
A ještě k tomu pláči - velmi (mile) mě překvapilo, že v porodnici rehab. sestřičky cvičí s nedonošeňátky tak, že ty děti VŮBEC NEPLÁČOU. Naopak když pláčou, většinou se jim to cvičení nedaří. Je to tak nějak plný opak toho, co by člověk od Vojtovky čekal. A kladu si otázku, nakolik je to cvičení (třeba doma) efektivní, když se dítě pere. Tedy, když se pere a nevykazuje ty reakce, které by mělo. Opakovaně jsem viděla, že děti vztekající se prostě nedělaly co měly, naopak uklidněné ihned začaly a zklidnily se (během cvičení) ještě mnohem mnohem více. Fakt nevím, jestli tam jsou ty sestřičky tak skvělé nebo jestli ty děti do 2,5kg to mají tak rády nebo jestli je někde (jinde) problém se šetrnostím cvičení, prostě nevím nevím nevím. A nebylo to jedno dítě s touhle reakcí na cvičení, to byly prakticky všichni nedonošenci. Rychlé zklidnění, uvolnění, stabilizace - vše brzy po začátku cvičení, ne po konci. Opravdu bych ráda věděla, proč to tak bylo a jestli třeba není někde rozdíl v manipulaci, sama jsem tomu nevěřila, ale pláč k tomu cvičení rozhodně nepatřil... A ty cviky co prckové dělali - k neuvěření, a tak klidně a spokojeně...