Diskuze : Záliby : Magie a tajemno

Babiš říznutý Gottem? co má ze kterého?
populista, exhibicionista, cílevědomý úspěšný dříč, nejlepší

s tím musí být hodně těžký zůstat normální

Rose,

"když dneska dětem vyprávím o rodinné historii, kolikrát jen nechápavě zírají, a já sama si říkám, jak neskutečné věci se v té naší rodině vlastně děly... možná se někdy dokopu k tomu, abych jim sepsala aspoň to..."

Ano, ano!
Videt to ve filmu, tak si clovek poklepe na celo, jak to ti autori prekombinovali, tohle prece neni mozny.
Kdyz nekdy nekde vypravim zazitky a historky z me puvodni rodiny, tak lidi jen vrti hlavou a rikaji "to prece ne, nevymyslis si?"

Jen jeden komentar jedne "skoro" tchyne v mym mladi:
"Nechapu, jak vubec muzes byt z tehle rodiny ted takova "normalni"?!"
Sem si v duchu pomyslela "to je jen zdani, kdybys tusila, jak to je uvnitr.."

Kdyz jsem pred par mesici v ramci "povidani" s jednou starsi pani, uplne anonymne, vyventilovala povicero historek, tak ona hned "To musite sepsat!!! Takovyhle pribehy..."
Zatim to neplanuju.
Jen si tak pohravam s myslenkou, tady na rodine vznest dotaz
"Jak by jste se chovaly k otci typu Babise riznutyho Gottem?"

Ropucho, máminy kamarádky jí vyvracely její teorii o strašné dceři, poukazovaly na to, že takhle jako já se evidentně nechovají dcery, které by neměly rády matku.
Když měla máma deprese, její terapeutka jí jemně krotila ve vyprávění o mně a oponovala jí, že jak jsem na ni působila do telefonu, když jsem ji prosila o přednostní přijetí maminky do péče, nezněla jsem jako dcera, co nemá ráda matku... Jelikož psycholožka nepřijala a neodsouhlasila mámino vyprávění o mně, máma terapii ukončila, prý sama nejlépe ví, co má dělat a kdo ji má rád. Dobře respekt, chtěla terapii, pomohla jsem, odmítla terapii, respekt

Potom mi to takhle vyprávěla, co já na to. To už jsem se chtěla hystericky smát. Co na to mám říct? Ona mi nikdy neodpustí, že jsem jako batole přilnula k babičce, když jsme tam bydlely. Já jsem získala babiččinu pozornost a lásku, která měla patřit jí, babiččině dceři, ne vnučce. Jsem její konkurenční mladší sestra, ne její dcera. A ona vlastně není moje matka (biologicky ano, ale vztahově ne). Nikdy se nemůžeme domluvit. Není na čem stavět. Mluvila jsem s mámou o tom, že vím, jak hrozně vztahy s babičkou měla, a že se k ní babička chovala hrozně, že byla na tohle fakt nedovtipná, až hloupá. Když se moje babička stala babičkou, trochu dozrála. Ale že já coby malé dítě jsem do toho jejich vztahu přišla jako slepá k houslím.

Ale pro jistotu jsem to probrala s odborníkem. A tím to pro mě skončilo...silnější pocit, že to změním, už nikdy potom nepřišel

"nevím, proč bychom se měly vidět a ona to má taky tak (měla to tak vždycky)"

Čumčo, uf
Představa, že bych neměla chtít vidět svou holčičku (Bože můj!) nebo svou maminku (v mladé dospělosti mi svědčily delší intervaly, přiznávám, ale dnes??), je pro mě z jiného světa.
Moc smutné a jsi silná, jestli jsi se s tím dokázala vyrovnat.
Jako Beat a všichni, koho komplikované vztahy s rodiči postihly.

Zasjaj/Beat, v tomhle to asi je/bude snazší (takové štěstí v neštěstí). Já jsem mámu asi 15 let neviděla. Nic jí nezazlívám, jenom nevím, proč bychom se měly vidět a ona to má taky tak (měla to tak vždycky). Kdysi jsem zasvětila svůj život tomu, abych se jí přiblížila, nic jsem si nepřála víc. Ale asi se mi to "přepřálo".
Nevím, jestli to jednou bude snazší, až se dozvím, že se blíží její odchod, spíš se děsím, aby to nebylo právě naopak...