Diskuze : Záliby : Magie a tajemno

Zasaj: Cumco, mluvis mi z duse. Mi znami a pratele ve veku tak 50-70 prichazeji o rodice a ja cumim na to, co prozivaji. Vubec se do toho nedokazu vzit, jen ziram. A teprve mi dochazi, ze ztraci neco, co ja si ani nedovedu predstavit, ze bych mela. Jake by to asi bylo, kdybych to mela


Mám to stejně. Nemám už ani jednoho rodiče. S mámou to bylo vzhledem k její nemoci hodně narocne a když zemřela, se mi v mnohem ulevilo. Ale měla jsem to tehdy už srovnané a v něčem mi chybí. Tata od nás brzo odešel a moc se nenamahal mi to nahradit, vztha s nim jsem měla velmi vlazny a jeho smrt mi, dá se říct , nezasáhla. Ani jsem nebrecela.

Ale to, jak mohou byt vztahy v rodině pevné a krasne vidím ve své rodině a dovedu si představit, ze mé děti to budou mít náročnější než já.. To, jak se s nasim odchodem vyrovnat..

čumčo, jasně, moje temná stránka je mi dobře známá
u toho táty jsem to myslela jinak, spíš šlo o jeho projev, samosebou ovlivněný jeho vlastní výchovou, situací - byl hodně autoritativní, hodně křičel, věřil ve výchovu vařečkou, věřil, že pochválit dítě je chyba, takže abychom snad nebyly namyšlené, vždycky zdůrazňoval hlavně chyby, prostě z dnešního pohledu všechno špatně... sám nakonec potřeboval pochopit, že tohle není dobrá cesta... potřeboval sám narazit, ztratit pár falešných přátel, zlomit si nohu a skončit v nemocnici, ztratit na chvíli soběstačnost, aby pochopil, že nejsme smečka, kterou musí krotit a ovládat... sám prošel velkou proměnou, což fakt obdivuju... dneska je to vstřícný člověk, dokáže debatovat i když vyjádřím nesouhlas, nepředpokládá automaticky, že jiný názor znamená hádku dokáže říct, že něco neví, že něco nedokáže, že nás potřebuje... beru to jako velkou odměnu za promrhané vztahy v dětství a nejvíc mě těší, když vidím, jak i on je spokojený s našimi vzájemnými vztahy, dokáže poděkovat, pochválit - je to skvělý

a chápu, jak těžké musí být žít s tím, že nevíš, jaký byl tvůj táta a s mámou nemáš ty vztahy zrovna růžové... možná, kdybys našla někoho, kdo ho znal, podal by ti zase trochu jiný náhled, než (asi právem) ublížená máma.. je zvláštní pohlédnout na ty své rodiče pohledem zvenčí, bez té optiky dítě - rodič... mně tohle hodně pomohlo ve vztahu k rodičům, i k babičce, s kterou jsem jako dítě opravdu moc dobře nevycházela... když dneska dětem vyprávím o rodinné historii, kolikrát jen nechápavě zírají, a já sama si říkám, jak neskutečné věci se v té naší rodině vlastně děly... možná se někdy dokopu k tomu, abych jim sepsala aspoň to, co dáme dohromady s žijícími členy rodiny

Kočko, máš smutek. Měly jste silné pouto a ty jsi prostě nešťastná. A tak ti hlava posílá sny a útržky vzpomínek. Určitě je třeba to odzit. Tohle prostě neodsuneš, neokecáš. Ale zase .... Ať ze smutku není životní program. To by asi ani tvá mamka nechtěla.
Nějakou dobu to bude bolestné. Ale postupně zjistíš, že se i usmíváš. Vzpomínáš na různé srandovní situace, na to, "co by mamka asi řekla, ta by se chytala za hlavu. A tohle by se jí líbilo."
Drž se. Čeká nás to všechny.

Kočko, děje se ti to, protože se vyrovnáváš se ztrátou.
Není to nic nepřirozeného ani nadpřirozeného.
Půl roku je kratičká doba, to je stále bolestivý šok.
Nezakazuj si vzpomínky ani pláč, naopak, ty emoce je třeba odžít.
Říká se, že kritický je první rok, první výročí. Moje osobní zkušenost to potvrzuje.
A neznamená to, že pak bolest odejde, ale postupně, pozvolna budou emoce slábnout.

"jinak asi vůbec, jsem víc po tátovi (a bylo hodně těžké si to připustit, ale od doby, kdy jsem to pochopila, žije se mi se mnou mnohem snáz "

ty jsi se s maminkou hodně identifikovala, viď?
povedla se po tvé mamince některá ze tvých sester?

já třeba vlastně nevím, jestli jsem po otci nebo matce, a nikdy to asi vědět nebudu

Rose, proč ses bála, že maminku zklameš, proč jsi cítila závazek? Bála ses, že jí nebudeš podobně hluboce oddaná?