| Hudba Ainur | 
 |
(21.12.2011 18:42:32)
Čistě pragmatická otázka pro opuštěné manželky, které se již se svým opuštěním vyrovnaly:
Jak dlouho vám po odchodu manžela (kterého jste milovaly) trvalo, než jste vnitřně přijaly za své a smířily se s faktem, že váš muž už není a nebude vaším mužem, a že vy už nejste a nebudete jeho ženou? A že člověk, o kterém on přemýšlí v rovině "moje žena" (nikoli myšleno manželka), je už někdo jiný, zatímco vy už pro něj nic neznamenáte?
Počítá se to na týdny, měsíce, roky? Zvládly jste se s tím vyrovnat do rozvodu, nebo to někoho ve skutečnosti nepřebolelo nikdy?
Pořád tady zakládám témata na jedno brdo, ale dnes to na mě nějak drtivě dolehlo, a potřebuji vidět světýlko na konci tunelu, že ta agónie nebude tak nekonečná, jak se mi teď zdá. 
|
| elindra | 
|
(21.12.2011 18:55:15)
Velbloudí kytko, to je těžký říct, některý věci přebolí, něco tě bude štvát furt... Si myslím teda.
Já jsem sama dva a půl roku, některý věci už mě netrápí. Nejhorší je to, co to udělá dětem. Na to se připrav, že to tě ještě sejme, je mi tě fakt líto, máš to hrozně čerstvý a ještě do toho ty Vánoce, je to těžká doba.
Ale bude líp, uvidíš... Blbý je, že si člověk musí projít všema těma fázema a nic nejde přeskočit, snaž se dělat si pro sebe aspoň nějaký malý radosti 
|
|
| kambala pláááckááá | 
|
(21.12.2011 18:57:29)
u mne z nejhoršího tak 4 měsíce, po roce už to bylo zcela dobré. ale neměli jsme děti a z manželství jsem odcházela za strašné situace, takže to proto bylo asi rychlé
|
|
| Maryl | 
|
(21.12.2011 18:57:30)
Velbloudí kytko,
neznám to,ale dokážu tě pochopit.Já vůbec nevím,jak dlouho to může trvat,ale věřím,že dlouho,přesto přijde den,kdy už na to budeš myslet méně a pak ještě méně,až zjistíš,že už na něj nemyslíš téměř vůbec.Přirovnám to k něčemu možná pro někoho nepřirovnatelnému,ale ...V mých 26 letech mi zemřela milovaná maminka,bydlely jsme spolu,byla jsem s ní a s její nemocí,která mi ji pomalu požírala,až mi je sežrala úplně.Nechtěla jsem tenkrát žít,chtěla jsem umřít s ní,byla mi opravdu vším.Tolik slz už doufám(ťuk,ťuk,ťuk-Bože prosím) nikdy nevypláču a dnes je to již téměř 6 let,a přestože jsem povahy velmi citlivé až depresivní,umím se zase radovat ze života a když si na maminku vzpomenu,už to tolik nebolí.Ta hrozná bolest je pryč.Snad jsi mě pochopila.Třeba časem věřím,potkáš někoho nového,přála bych ti to.Myslí na tebe.Drž se.Máš někoho,komu to můžeš povídat?To moc pomáhá.
|
| kambala pláááckááá |
|
(21.12.2011 18:59:41)
to je pravda. nejvíc mi pomohly dvě kamarádky, které mne prostě půl roku poslouchaly. pořád ty samé věci dokola, ale poslouchaly
|
| Maryl |
|
(21.12.2011 19:06:27)
Tak,placatko,přesně tak,protože jsou to opravdu pořád dokolečka ty samé věci,ale neskutečně to pomáhá,když to někoho neobtěžuje a tisíckrát tě vyslechne.A jednou to rameno zas nastaví někdo jiný na oplátku.Je to totiž nejlepší psychoterapie.Pro mě je takhle mým psychoterapeutem moje sestřenice,je zároveň mou kamarádkou,umí vyslechnout,pohladit,povzbudit,to je věc,která je nad zlato.
|
|
| Ajlina | •
|
(21.12.2011 19:09:36)
je to na roky, ale první rok je nejhorší, ale mám pro tebe i dobrou zprávu, za této situace vznikají nádherná celoživotní přátelství právě s těmi, kteří tě podrží v této době, já už jsem to psala mockrát tak se asi opakuju, ale normálně jsem se v noci budila a slyšela ho, jak vedle mě dýchá, řekla jsem si v polospánku, on se vrátil a klidně usnula, ráno jsem samozřejmě zjistila, že to byl jen přelud a to jsme spolu neměli děti
|
|
|
|
| Insula | 
|
(21.12.2011 19:08:16)
14 dní až 3 týdny. Ale u mě to bylo způsobeno dlouhodobým utrpením a neuspokojivým stavem manželství. Jeho odchod jsem tedy ze svojí pozice vnímala pozitivně a velmi se mi ulevilo.
|
| Theend |
|
(21.12.2011 19:21:38)
Insulo, ty jsi sama? Myslela jsem, že žiješ v nějakém nepovedeném svazku. Nebo už jste to skončili a je to čerstvé?
|
| Insula |
|
(22.12.2011 4:36:03)
Myslela jsem, že je to tady už docela "profláknutý".  Ano, rozvádím se. Manžel si našel milenku (děkuji, děkuji, děkuji) a v polovině listopadu se již i odstěhoval.
|
|
|
|
| Líza | 
|
(21.12.2011 19:10:58)
U mě měsíce.
Když si hodíš do googlu slovo psychorozvod, najdeš k tomu víc, říká se, že než to člověk prokouše celý se všema peripetiema (tedy i ty ostatní věci, nejen to, že partner mě už nechce a je pryč), že by měl počítat s rokem až dvěma. V průměru.
|
| Hudba Ainur |
|
(21.12.2011 19:18:46)
Lízo, díky za pojem, vygooglím si to.
|
|
|
| Elíláma | 
|
(21.12.2011 19:17:32)
Někdo chvíli, někdo roky.
Já moc milovala ex, nedokázala jsem si život bez něj představit, byli jsme spolu 10 let (nesezdáni). Do půl roku mi bylo líp než předtím.
Asi záleží i, co jsi s ním prožila, pokud jsi ho milovala, ale nebyla svým způsobem šťastná nebo ti jinak ublížil (což opuštění konec konců je), vyrovnává se s tím podle mě líp.
Jo a jsem teď šťastná, jak jsem s ex nebyla, tak Ti přeju to samé! 
|
|
| Dari79 |
|
(21.12.2011 19:24:32)
poprvé mi bylo líp asi po 4 měsících, kdy jsem pochopila, že je opravdu konec (do té doby to bylo blbé, protože jsem furt čekala, že zavolá, omluví se, udělá nějaké megatesto, pochopí, že je debil atd...). Pak to bylo fajn, ale nesměl mi ho nikdo připomínat. Až asi po 3 letech se mnou nezamávalo, když jsem ho potkala a přestaly se mi o něm zdát sny...
Podotýkám, že v té době jsem už asi rok měla jiného přítele...
Byli jsme spolu od 16 do 26 - první velká láska, naštěstí bez dětí...
|
| kambala pláááckááá |
|
(21.12.2011 19:27:23)
dari, tak špatné sny mívám doteď, ale to proto, že jsem odcházela z násilného vstahu
ale jak tak čtu všechny odpovědi, vidím, že průběh je stejný, ten mechanismus vyrovnávání se funguje. zakladatelko, vydrž
|
| Dari79 |
|
(21.12.2011 19:33:08)
Souhlas, bude líp, vydrž...
Mě nejvíc pomohly taky kámošky, které byly ochotné mi přizvukovat, jaký hajzl to je  A taky, že já jsem tisíckrát lepší než ta jeho nová a že nechápou, kam dal oči a co mu zatemnilo mozek A drobný "sviňárny", který jsem mu dělala (třeba jsem jim strhla jména ze schránky na jejich novém bytě) ---- to v tom prvním období
Pak už jsem fakt jenom chtěla, abych zapomněla, že existuje.
|
| elindra |
|
(21.12.2011 19:43:42)
Ano, kamarádky jsou moc důležitý a vůbec lidi okolo, co tě podrží. Naštěstí jsem jich měla a mám dost.
Přála bych ti, aby to šlo snadno, ale to asi nejde... ale líp bude, určitě. Třeba objevíš něco úplně novýho ve svým životě co bys ani nečekala a s ním mít nemohla.
|
| Líza |
|
(21.12.2011 19:48:50)
Absolutní souhlas s Elindrou.
|
|
|
|
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 19:32:32)
Zradila mě moje životní láska, partnerka a můj nejlepší přítel a kamarád v jedné osobě.
První rok jsem s tím jakž-takž bojoval, snažil si najít někoho jiného.
A teď to najednou začíná být všechno intenzívnější. Vybavují se vzpomínky.
Nevím, jestli se z toho někdy vzpamatuju.
Dokážu své ženě odpustit, že svým neustálým sekýrováním, spíláním, vyčítáním, věčnou nespokojeností, vyvoláváním zbytečných konfliktů a naprostou bezohledností a netolerancí k mé náročné práci významně přispěla k propuknutí mé psychické nemoci. Dokážu jí odpustit, že mě podváděla s jiným mužem. Dokážu jí odpustit, že mě kvůli tomu muži nakonec opustila. Dokážu jí odpustit, že mě vypudila z domu, který jsem považoval za svůj domov a který jsem právě nechal velice nákladně a krásně zrekonstruovat. Dokážu jí opustit, že tím rozbila naši krásnou rodinu. Dokážu jí odpustit, že dům následně prodala a vůbec nepovažovala za nutné se se mnou spravedlivě finančně vyrovnat. Ano, dokážu jí odpustit i ty dva miliony korun, které mi pořád ještě dluží, dokážu jí odpustit i všechny ty pomluvy a lži, které o mě šíří.
Ale nevím, opravdu nevím, zda jí někdy dokážu odpustit, že mě proti mé vůli odloučila od těchto mých největších pokladů. Každý den, kdy s nimi nejsem, vnímám jako nenahraditelnou ztrátu. Promarněný čas, který už se nikdy nevrátí. Pro mě i pro ně.
Společnost, která toto nejenže trpí a toleruje, ale dokonce považuje za „normální“ nestojí za nic.
|
| Theend |
|
(21.12.2011 19:45:24)
Je mi to líto, akorát mi v tom tedy chybí informace, co jsi mohl udělat jinak ty, aby to takhle nedopadlo. Nebo tenhle obrázek bílého pána s černou dámou opravdu reálný a úplný?
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 19:53:53)
Bílý nejsem. Ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že rodina byla vždy moje priorita číslo jedna a na nic jiného jsem prakticky nemyslel, než abychom se měli dobře a moje žena a moje děti byli šťastní.
Čím víc o tom přemýšlím, zvlášť na základě toho, jak se vyvíjí situace teď, když se třeba snažím dosáhnout střídavé péče, tak stále víc docházím k závěru, že i kdybych se rozkrájel, tak by to dopadlo stejně.
Něco se v ní usadilo. Iracionálního. Jakási věčná nespokojenost a zloba. Nedalo se s tím žádným způsobem bojovat.
|
| Petra Neomi | •
|
(21.12.2011 20:36:56)
No, je vidět, že ses z toho ještě nedostal, nic ve zlém.
|
|
|
|
| anemon | 
|
(22.12.2011 9:12:13)
Třeba to, že si koupil dům naproti své bývalé ženě, taky se s ní neradil, ona svůj prodala a neporadila se.
Jednou jsem toto zažila, naštěstí bez dětí, trvalo mu přes tři roky, než mi dal pokoj. Možná nespravedlivě, ale Spiklenec mi ho připomíná, až mrazí.
|
|
|
| 15.5Mišel12 | 
|
(21.12.2011 19:53:49)
Spiklenče,smím se zeptat,jaká psy nemoc u tebe propukla?
Pochopím,když neodpovíš
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 19:55:34)
Já se tím netajím a tady se to ví - bipolární afektivní porucha. Nejdřív přišly hluboké deprese z těch zbytečných konfliktů, sebepoškozování, pak došlo i na ty mánie...
|
| 15.5Mišel12 |
|
(21.12.2011 19:55:58)
Děkuji za odpověď.
|
|
| Petra Neomi | •
|
(21.12.2011 20:39:08)
Kamarádka má taky maniodepresivního chlapa, z jejího pohledu je to peklo... a on by byl možná taky někde schopen napsat, že je to její vina, ostatně, všechno je vždycky vina někoho jiného. Manželka není dost empatická, zaměstnanci jsou líní, společníci neschopní... Neříkám, že je to tvůj případ, ale tak, jak to prezentuješ, je to neuvěřitelné.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 20:42:53)
Je to neuvěřitelné.
|
| foxyna | 
|
(21.12.2011 20:55:03)
Za psychické onemocnění nemůže nikdo jiný, než sám nemocný.
Léčíš se vůbec? U odborníků? Intenzivně? Ty tvoje do nekonečna se opakující litanie o zlé ženě ... vždyť už to není ani směšné natož co jiného.
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(21.12.2011 21:01:37)
za psychické onemocnění nemůže ten nemocný. je to nemoc, za tu prostě nikdo nemůže
|
| foxyna |
|
(21.12.2011 21:02:27)
Ráchel, nemoci nepřicházejí jen tak mimochodem. A psychické nemoci obzvlášť.
Ono se to těžko přijímá, ale je to tak.
|
| Petra Neomi | •
|
(21.12.2011 21:16:39)
No, zrovna bipolární porucha může být geneticky podmíněná, stres tu byl možná spouštěč, příčina těžko. Je to zlá nemoc, znala jsem paní, u které se manie a deprese střídaly v řádu dnů. Bylo to peklo pro ni i pro její rodinu.
|
| Líza |
|
(21.12.2011 21:22:11)
Přesně tak. Bipolárka je snad nejvíce biochemicky podmíněné psychické onemocnění. Tu ti nemohla způsobit manželka.
Druhá věc je, jestli prodromální příznaky té nemoci nemohly mít naopak podíl na tom, že se vaše vztahy vyostřily... taková dobře padnoucí hypománie až mánie dovede nadělat pořádnou paseku, aniž by si člověk připustil, že je s ním cokoli v nepořádku.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 21:31:02)
Ty dobře víš, Lízo, že jsem nenapsal, že mi to žena „způsobila“. Ale pomohla mi to rozjet. Genetický základ si naprosto dokonale uvědomuju. Pak mě v tom nejenže nechala plácat, ale ještě mě dostávala do větších sraček, když se např. nevybíravým způsobem dožadovala sexu, přestože věděla, že jsem na hodně tlumivých AD a potřebuju „dlouhou předehru“.
Pro Pelíška: Ano, ty děti jí nedokážu zatím odpustit. Každý den mi chybějí. Každý den za nimi pláču. Byl jsem zvyklý mít je pořád kolem sebe. I když jsem pracoval (pracoval jsem doma), tak se mi motaly kolem stolu. Večer jsem je ukládal ke spaní. Věděl jsem o nich všechno. Dnes o nich nevím skoro nic.
Pro foxynu: Ano, a tak to budu dělat. Přestalo mě bavit takové to „chlapi nepláčou“ apod. A sere mě její přístup i přístup okolí. Naříkám, stěžuju si a protestuju. Odmítám už v sobě cokoliv dusit. A žaluji. Žaluji tuhle konzumní povrchní a konzumní společnost, která navenek hlásá skvělé ideály, ale nežije je.
Óm maní padmé húm.
|
| foxyna |
|
(21.12.2011 21:48:38)
No budiž ti to přáno. 
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 22:17:50)
A já ti přeju, aby ti někdo sebral děti. A půjčoval ti jen jednou za 14 dní na jeden a půl dne. Ne na furt. Zas taková svině nejsem. Třeba na rok. Aby sis to vyzkoušela, jaké to je.
|
| Palac + 1 | 
|
(21.12.2011 22:21:22)
to s detmi chapu. s tim se asi vyrovnat neda, resp. ja bych s tim mela hroznej problem
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 22:25:26)
Je to jako když máš ránu, ta se ti pomalu hojí, ale každých 14 dní Ti ji někdo znovu rozdrásá...
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 22:26:56)
Jako Prométheus na skále...
|
| Spiklenec slasti | •
|
(21.12.2011 22:28:41)
A nejhorší je, že to je prostě nevratné. Cokoliv nedáš dětem teď, už jim nikdy nevynahradíš...
|
| Pawlla |
|
(22.12.2011 5:22:34)
Nevěř tomu.Nemám teď čas,jinak bych Ti napsala o svém manželovi a jeho otci,byl bys příjemně překvapený.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Petra Neomi | •
|
(22.12.2011 9:01:17)
Nejdřív se dej zdravotně do pořádku nejlíp, jak to jde, to je pragmatická rada. Chlapovi s rozjetou bipolární poruchou nikdo děti do střídavé péče nedá.
|
|
|
|
|
| ivaxx | 
|
(21.12.2011 21:21:07)
Foxyno a ty jsi psychiatr?
To, co zde píšeš je nejen nepravda, ale ještě dost ošklivá informace na to, aby někomu ublížila. Psychyckými nemocemi trpí i malé děti - ty si za to také mohou samy?
|
|
|
|
| Dalalmánek |
|
(21.12.2011 21:29:27)
To neni pravdive ani ohleduplne vyjadreni.
|
|
| Velšice | 
|
(21.12.2011 21:41:14)
Foxyno, to byl trošku úlet, nemyslíš?
|
| foxyna |
|
(21.12.2011 21:50:37)
Ne, nemyslím. Každý zodpovídáme za svůj život - včetně svých nemocí. A vinit z nich druhé nebo je fatalisticky přijímat je opravdu k ničemu. Toť vše.
Nechtěla jsem tu rozjet vlákno, jen jsem měla potřebu zareagovat na ty Spiklencovi bludy a opravdu mě zajímalo, zda se ten pán někde léčí.
|
| Cimbur | •
|
(21.12.2011 23:07:59)
Jsi hodně necitlivá. Jistěže s tím Spiklenec bojuje. Co se týká názoru, že za svoje nemoci si můžeme sami - tak s tím můžu souhlasit jen ve velmi omezené míře. Ono by možná stačilo strávit den se mnou v práci a změnila bys názor.
|
|
| Líza |
|
(22.12.2011 6:37:19)
Foxyno, nepřeju ti, aby ses jednou musela ptát, jak sis ty způsobila nějakou opravdu vážnou nemoc. Tohle jsou kecy v kleci, trochu hraběcí, od lidí, kteří sežrali šalamounovo h..., sorry.
Repe, hele, koukáš jen na sebe. Chybí mi tam třeba i jen ta trochu pochopení, že žít s člověkem s BAP není žádnej med a že to každej nemusí ustát. Slyším jen tvoje nároky na ohledy, nároky na soucit, nároky a nároky. Skutečně si z tvýho projevu tady za ty roky myslím, že jsi člověk, s kterým se nežije ani trochu snadno, ale chybí mi nějaká tvoje sebereflexe. Manželka způsobila, manželka chtěla sex, manželka tohle a manželka ono.
Víš co se říká? Není hanba upadnout (a do toho spadá i to, že i kluci můžou brečet), ale příliš dlouho ležet.
Už se válíš opravdu hodně dlouho. Začni žít, místo toho sebelitování.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(22.12.2011 8:26:47)
Já mám pocit, že jsem se ještě dost nevyřval :op
Právě naopak. Zatím to všechno nabývá na intenzitě. Včil jsem také frustrovaný z toho, že uběhl zase půlrok, a soud ohledně mého podání na střídavou péči nehnul prstem.
Jinak já samozřejmě žiju. Funguju (jakž-takž). A sebereflexí jsem si prošel. Nejdřív jsem byl právě jenom samá sebereflexe (akorát že o tom jsem nikde nepsal). Jenže pak mi to začalo všechno jednak docvakávat, jednak se přidaly další věci. Jednak ty problémy s dětmi. Potom jsem např. zjistil, že tomu svému novému šamstrovi, své sestře, své matce vyžvanila kdejaké podrobnosti z našeho intimního života, ti to zas vesele posílají vesele dál...
A navíc co... tuhle jsem koukal na Chaunův rozhovor s Havlem z roku 2005, a Havel tam v jednom místě říká, že má sklon depresím a pocitům marnosti. No vida. Člověk, který to v životě dotáhl skoro nejdál, kam se snad vůbec dá, a měl sklony k depresím a pocitům marnosti. A já jsem to nedotáhl skoro nikam a nemám „sklony“, ale pěkně hluboké deprese. A s tím související pocity marnosti.
Za svůj největší životní úspěch jsem považoval svou rodinu.
A hlavně nikdo z vás neví, jaký jsme měli se ženou na začátku nádherný vztah. Jak ona byla hodná a laskavá. Jak ji měl každý rád. Teď si děti stěžují, že jen na doma „hnusná“. Mně se posmívá a nadává mi. To mi hlava nebere. Nechápu, jak se někdo může tak strašně změnit.
Ano, nedokážu se s tím pořád vyrovnat. Nevím, jestli se mi to někdy podaří.
Teď měli školní besídku. Moc vydařenou. Šel jsem se pak s dětmi přivítat. Žena se samozřejmě tvářila, že mě nevidí. Také její kolegyně, které mě samozřejmě dobře znají, protože navíc učily nebo učí mé děti, se tvářily, že mě nevidí. Když jsem je nahlas pozdravil, podívaly se jakoby přeze mě a neochotně odpověděly. Cítíl jsem se tam jak někdo, kdo se vkradl někam, kde nemá co dělat. A pak jsem si vzpomněl, jak bychom dřív šli po takové besídce jako rodina třeba někam na zákusek... a zas mi bylo mizerně.
A jak si mám zvyknout bez dětí? Já jsem s nimi třeba absoloval všechny nemoci. Ne žena. Bděl jsem u nich kolikrát celou noc, když měly třeba nějakou tu střevní chřipku a v jednom kuse zvracely a pořád musely chodit na záchod. Kdykoliv jsem někam musel jet, vždycky jsem se těšil, jak mě doma přivítají. Když jsem byl někdy třeba moc unavený z práce, alespoň jsem si lehl k nim do pokoje a díval se, jak si hrají. Ony se občas přišly na chvíli přitulit. A mně bylo mi dobře.
|
| margotka78 alias shit-roller | 
|
(22.12.2011 8:36:24)
To je mi moc líto. Dokážu tu beznaděj pochopit. Asi bych se nedokázala smířit s tím, že děti žijí jinde...Párkrát jsme byli rozhádaní, tak jsem chlapovi řekla, ať si vezme holku na víkend na chalupu a byla jsem doma. Ale tak hrozně se mi stýskalo.. To radši překousnu nějaké ty ( slovní) křivdy a šarvátky, ale budu s nimi 
Tobě přeji, abys našel nějakou vlídnou bytost, která by ti alespoň trochu tu nepřízeň osudu dokázala zmírnit!
|
| Petra Neomi | •
|
(22.12.2011 9:11:46)
Myslím, že klíčové je zvládnout tu nemoc. Pak za a) Spiklenec uvidí svou situaci v reálnějším světle, za b) život s ním nebude způsobovat bolest partnerovi.
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(22.12.2011 18:22:52)
Díky, margotko
|
|
|
| Petra Neomi | •
|
(22.12.2011 9:06:36)
Když to čtu, napadá mě jediné. Léčíš se? Chodíš na psychiatrii? Protože to "celonoční bdění" a tak podobně, to jsou právě příznaky manie. Člověk v manické fázi to vydrží, sice za cenu sebedestrukce, ale tu si neuvědomuje, normální člověk ne a ani to vydržet nechce.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(22.12.2011 11:47:57)
Jo, léčím se, neboj. Nemoc mám, dalo by se říci, pod kontrolou.
|
|
|
| veronika82,Kamilka,klučík03/09 | 
|
(22.12.2011 10:09:41)
Je mi líto co prožíváš je to smutné :-( já si nedokážu představit,že bych byla bez dětí ani jediný den. Přeju ať se to u tebe brzo změní k lepšímu aby ti bylo umožněno být více se svými dětmi máš na to nárok!!Hodně štěstí
|
| Spiklenec slasti | •
|
(22.12.2011 18:22:23)
Díky, Veroniko :o)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Obecně se má za to, že se "má" člověk za chvíli otřepat...ale obvykle to neříkají ti, co v té kůži byli 
V její náručí
25. ročník sečení luk na SolániVsetín 
O PalečkoviKutná Hora 
Den otevřených dveří Levandulového pole VelehradUherské Hradiště 
Jak sedlák Honza měnil až vyměnilDomažlice 
Parním vlakem do muzeaRakovník 
25. ročník sečení luk na Soláni
O Palečkovi
Den otevřených dveří Levandulového pole Velehrad
Jak sedlák Honza měnil až vyměnil
Parním vlakem do muzea
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)