jitule+marianka (7/2011) |
|
(31.12.2013 10:20:34) Možná dvě témata v jednom, ale běží mi jich teď hlavou ještě podstatně více. Jsem v 15. týdnu těhotenství, ve 13. týdnu mi můj doktor po ultrazvuku oznámil, že tloušťka šíjového projasnění je větší než by měla být (nosní kůstka byla a crl odpovídající, nic víc můj doktor neměří a krev neodebírá). Hned mě objednal k doktoru do Brna na Veveří. Objednaní jsme byli na 18.50 včera. Dost jsem si od toho slibovala, protože jsem měla jít k dr. Vlašínovi a navíc jsem v Prenatalu byla už dvakrát při prvním těhotenství a byla jsem nadšená (na ultrazvuku jsme toho viděli hodně, paní doktorky nám říkaly, co všechno vidí a napsaly podrobnou zprávu. Tentokrát nás nechali přes hodinu čekat, což by člověk pochopil, kdyby všichni, co přišli po nás, nebyli už dávno pryč a my jsme tam pořád seděli a nic. Doprava do Brna pro nás byla dost komplikovaná vzhledem k tomu, že jsme s sebou nechtěli brát dceru (kvůli pozdnímu návratu domů). Doktor Vlašín tam nebyl, ultrazvuk dělal dr. Franc, neřekl nám vůbec nic, jenom to, že NT je 2,8mm a musíme se proto objednat k dr. Vlašínovi, který nám zřejmě doporučí amnio. Jinak neřekl vůbec nic, nosní kůstku neviděl, protože dítě bylo otočené zády, ptala jsem se, jestli kromě NT tam vidí něco zvláštního, říkal, že není schopný to vyšetřit, že musím k dr. Vlašínovi. Byla jsem nas.aná, nechápu, co tam teda dělá, měla jsem pocit, jako by mi dělal ultrazvuk údržbář. Sestra mě znovu objednala k dr. Vlašínovi na den, kdy se odebírá i amnio. Doufala jsem, že to už nikdy nebudu muset prožívat, viděla jsem na obrazovce malinké miminko, jak si protírá oči ručičkama, kopká nožkama, je živé a je moje a znovu po 3 letech mi běží hlavou, že i kdyby se prokázalo, že je opravdu postižené, tak ho přece nemůžu zabít, vždyť je MOJE! Nevím, jestli chci jít na amnio, u prvního těhotenství jsem to odmítla, protože jsem byla rozhodnutá, že i kdyby to dopadlo špatně, tak na potrat nepůjdu a miminko si nechám. Nejistota až do porodu byla ale hrozná, tak proto teď zvažuju, že bych to podstoupila, co bych ale dělala, kdyby se ukázalo, že miminko je postižené, nevím. Manžel to nechává na mě, nikdy by mě nenutil jít na potrat, ale vím, že chce zdravé miminko a jak by přijal postižené, nevím... Ráno jsem to obrečela, jsem z toho špatná, teď nás čekají další 2 týdny čekání na další ultrazvuk, na kterém kdoví, jestli se něco dozvíme.. říkám si, že mnohem jednodušší to měly nastávající matky v době, kdy takové možnosti diagnostiky nebyly - každá věděla, že se může stát cokoliv a nikdo je nestresoval šíjovým projasněním, které je sice v normě, ale je tam zvýšené riziko něčeho, přičemž nikdo nedokáže říct přesně čeho a už vůbec ne, jestli se tě to doopravdy týká nebo ne. Taky nevím, jestli jsem sama, kdo to tak prožívá, ale pro mě je těhotenství opravdu nejhorší období v životě spojené primárně se strachem o dítě, pořád si říkám, jestli ještě vůbec žije (pohyby ještě necítím), jestli je v pořádku... jsou to obavy úplně jiného typu než obavy o narozené dítě, které má člověk v přiměřené míře asi už pořád.
|
Markéta.. |
|
(31.12.2013 10:36:18) Už je to 14 let, co jsem prožívala stejný nervak. S happyendem. Nedávno jsem cetla, ze se Downův syndrom dá zjistit krevním testem. Platí se za to a asi to není levne, ale šla bych do toho. Nez se nervovat ještě takovou dobu a s největší pravděpodobnosti zbytečně. Držím palce
|
Simeona+3 |
|
(31.12.2013 10:41:27) Mrzí mě, že jsi měla špatnou zkušenost. Já měla dobrou, byla jsem u dr. Vlašína 3x, v každém těhotenství kolem toho 13.tt, bez toho, abych se objednávala přímo u něj. Je ale fakt, e u prvního jsem byla vcelku blaženě nevědomá, nějak mi nedocházelo, co všechno by se mohlo pokazit během těhotenství a při porodu. U dalších to bylo horší, bála jsem se víc.
|
Ješťa+3 |
|
(2.1.2014 8:36:17) Nabízím možná spíš filozofickou otázku, jestli má cenu podstupovat podobná vyšetření jako šíjové projasnění, pokud je člověk stejně rozhodnut, že by na svém těhotenství nic neměnil - žádné přerušení i v případě možného postižení dítěte. Tyto testy nejsou povinné. Pak nejisté výsledky přinášejí zbytečný stres. Sama za sebe - pro mě má i postižené dítě hodnotu, nechápu pro mě nepochopitelnou dnešní selekci, probíhající v prenatálním stadiu :-(
|
adelaide k. |
|
(2.1.2014 9:32:43) Ješťo, já sice nemám úplne jasno jak bych se rozhodovala kdybych zjistila ze má díte nějakou závažnou VVV, ale určitě bych to rada věděla předem, už jenom kvůli zajištění adekvátni poporodni péče.
|
Nana*81 |
|
(2.1.2014 15:13:34) adelaide, asi nebude rodit doma, takže adekvátní popor. péče je snad v nemocnici zajištěna, závažné VVV jsou snad patrné na UTZ ve 30. tt, pro které je možno rozhodnout se pro specializované pracoviště. nač tedy vědět dopředu obtíže plodu, které předporodně řešit nejdou, když člověk na UPT nechce? Aby celé těhotenství bylo nejhorším obdobím v životě? Já počítám, že idkyž by dítě mělo mít nějaké potíže, lépe bude probíhat jeho vývoj k lepšímu, zůstane-li matka v klidu, pohodě a v očekávání pozitivna. Nebo je cílem vystresovaná uplakaná matka, když je známo, že stres má na vývoj plodu podtstatný vliv v negativním slova smyslu? lidé chodí na testy VVV, protože chtějí, aby se dozvěděli dobré výsledky. Nikdo ženu nepřipraví na to, co bude cítit, a jaké zvolí rozhodnutí, když výsledky vyjdou nestandardní. osobně se na této naziselekci nehodlám podílet, ikdyž chápu, že jiné ženy to mají jinak.
|
Nana*81 |
|
(2.1.2014 16:23:28) maargit, ano, já vědomě volím nevědět, schválně, po zkušenostech. je to na každém, co cítí jako pro sebe lepší. poslední miminko nepodstoupilo žádné testy. prostě jsem věřila, že je v pořádku. stejně mi nikdo nic nezaručí. vím-li, že upt ne, tak je mi to testování k ničemu.
|
|
|
|
|
|
|
|