rišulka |
|
(8.1.2014 22:30:17) Holky, ženy, maminky, znáte moje potíže, ale nevíte, kdo jsem. Jsem obyčejná, vlastně i jednoduchá, žiju určitým řádem, uklidňuje mě to, jsem nenáročná a skromná, na materialismus mě neužije, ani na zábavu, stačí mi sem tam jeden člověk, stačí mi s ním mlčet, nic nepotřebuju - a přesto nedokážu najít svůj klid. Uvnitř jsem komplikovaná, chytrá až moc, vše skryté, nevyužité, jsem náročná na své výkony, ale k ostatním tolerantní, ústupná. Někdy, na některé, to působí, jako že jsem blbec, který si nechá vše líbit. Když mě něco bolí, makám, když se trápím a je mi do pláče, křičím a měním to na vztek. Ale dneska jsem plakala. Kvůli prcka. Kvůli školy.
A to byl dnes "jen" den otevřených dveří. Ráno jsem tam byla sama, jen já a jedni další rodiče. Ředitel nás provedl školou a měl dost času věnovat se našim dotazům, měla jsem z toho dobrý pocit, hlavně jsem viděla na vlastní oči ty tolik žádané asistenty - tady mají studenty na prax, jako dopomoc, doprovod, zklidnění apod. Odpoledne bylo hraní deskových her s většími žáky a za dozoru učitelky, která nabízela kávu, čaj, byla milá a rovněž odpovídala na dotazy. To už byl docela nával, ale dalo se to. Ty děti se sice docela dost věnovaly spíš sobě navzájem, ale i tak jsme s prckem obešli tři stoly a zahráli tři hry. On nevěděl, co dělá. Bavilo ho to, to ano, ale to je ta jeho přizpůsobivost, ho baví víceméně všechno, když jsou kolem děti a cítí se jejich součástí. Ale nevěděl, co dělá, nerozuměl pravidlům ani neměl ambici je dodržet a jimi dosáhnout požadovaného cíle. Takto byly ty hry buď nekonečné nebo předčasně ukončené - já už to nechci hrát. Zabavili jsme se asi hodinu a pak šli na sváču a kafe k babičce. Povídala jsem jí to a společně jsme nacházely další a další situace a momenty, kdy jsme si všimly, že je prcek prostě "mimo". Jsou věci, které mu vysvětluji dennodenně, odpoví ano a zítra jedem nanovo. Steče to po něm jako voda. Vím, že tohle je ta dysfázie, to nepochopení. Na druhou stranu je v něm obrovský rozpor, co ho zaujme, co ho baví, to dovede nastudovat málem na akademické úrovni (posledně jsem psala o tom vesmíru, v tom fakt "jede"). To, čemu nerozumí, moc popsat nedovedu. Jedná se o běžné, jednoduché věci, posloupnosti, logiku, dedukci. Víte, že s ním dělám tolik věcí, dělám toho tolik a pak.. přijde chvilka, kdy vidím, že je to pořád málo, že něco nedělám. Prostě mě to nenapadne, nevím, který směr je žádoucí, nutný, nevím, kde a jaká cvičení hledat, jak podpořit jeho rozvoj myšlení. Nechci zázraky, chci, aby mohl úspěšně žít normální život. Zatím působí jako mimoň. A JE mimo. Ale tlačí mě čas. Ve škole už dojde k "přestřižení pupeční šňůry", budou to jeho výsledky, jeho ne moje, mluvíme o tom, ví to, ale zřejmě nerozumí. Okamžik "je to jeho boj" je zatím vzdálen, budu za ním stát a pomáhat co zvládnu, s pomocí mojí maminky (babičky) a s dovolením i vaší :)
Prosím dávejte mi tipy a rady pro tu podporu a rozvoj myšlení, řekněte mi, jakým vývojem procházely vaše (podobné) děti nebo i jen známé z vašeho okolí.
Nepište mi, že jsem skvělá (děkuju všem, kdo si to myslí!), pište mi, co mám dělat, co víc, co přesně, jak postupovat a jaké čekat výstupy, jaký je časový horizont toho dozrávání, je vůbec reálné?
A - omlouvám se za délku příspěvku, mi pomáhá se takto vypsat, přemýšlet a formulovat problém - nikde jinde na to není čas ani prostor, doktoři spěchají, berou jako na běžícím páse, na termíny se čeká měsíce, "systém" nás mele všechny, je i nás - a "takových jako my už viděli".. A taky - prcka přece znají, starají se o něj od narození, celých šest let (neurolog - DW syndrom, epi, adhd / logoped - dva roky, dyslálie, dysfázie / psycholog - skoro rok, hraniční inferiorita, adhd).
A - rozbrečela jsem se až při tel. hovoru s bývalým manželem. (Vycházíme dobře, je daleko, o vánocích se ukázal, byl v pořádku a Riškovi udělal krásný den s výletem za babi; pokud to takhle vydrží, nemám nic proti.) Vyslechl mě, sám se ptal, rozebíral, uklidňoval a na konec řekl "on (prcek) je šťastný v tom svém" (vnímání, myšlení, světě). Je to tak.
|
Žžena |
|
(8.1.2014 22:39:50) rišulko, mimoni možná budou mimoněma napořád, ale když si (až budou starší) najdou okruh podobných mimoňů jako přátele a partnery, kterým jejich mimoňství nebude připadat jako nepřekonatelný problém pro vztah, tak budou moci vést normální život
|
|
babiki |
|
(8.1.2014 22:44:24) Normalni je, je proste jiny, netypicky. Hranicni inferioritu psycholog urcil dle nejakeho testu? Bo mi k tomu znalosti vesmiru moc nejdou... Hele myslim ze delas co jde - nejhorsi je ze nemame kristalovou kouli a proste nevime jak dalece se ti nasi mimoni jeste rozvinou
Ja te chapu, ta nejistota je hrozna. Ja mam cerstveho 4 letaka, tezce opozdeny vyvoj, chodit zacal ve 2 a pul letech, mluvit pres rokem, ma plinky, neumi se oblect, najist - a umi celou abecedu, pocitat do 50, rozezna dost slov napsanych. Co odbornik, to jiny nazor co se budoucnosti tyce .
|
rišulka |
|
(8.1.2014 23:08:04) Babiki, před rokem jsme byli u jiné psychol, kvůli odkladu, ta ho šoupla do LMR. Tento rok chodíme na doporučení z neurol, hlavně kvůli té hyperaktivitě, ta s ním měla čtyři schůzky a lmr zavrhla jako nesmysl, výsledek - intelekt kolísavý, v nižší normě, mentálně o rok níž a tu hranicni inferioritu.
Jiinak vývoj měl jako tvůj malý, jen má o dva roky víc :) Stejně je to super, na to všechno, co mohlo být, jak to vypadalo po porodu.
|
babiki |
|
(8.1.2014 23:34:59) Ty jo, tak pokud byl natolik opozdeny a ted zvlada jak zvlada, tak je to fenomenalni uspech Kez by muj prcek takhle pokracoval
|
rišulka |
|
(8.1.2014 23:40:43) no vidíš, tak já teď půjdu spát ne utrápená, ale uklidněná a nakonec i pyšná a ty plná nadějí
|
|
|
|
|
Len |
|
(8.1.2014 22:52:22) Byt mimon neni nic spatneho, normalnost je precenovana a nudna On se s nejvetsi pravdepodobnosti nauci imitovat "normalni" chovani a tou skolou propluje, cim vic se toho ted bojis, tim lehci to pak ve skutecnosti nejspis bude Ja mam taky doma mimone, sama jsem mimon, imitovat jsem se naucila ve skolce, pak byl dlouho klid a nebyt stehovani a vytrzeni z kolektivu, ktery me bral, tak by to nejspis bylo v klidu az do dospelosti. Co bude v budoucnosti nevime nikdo (teda, nekteri jo, ale ja uz se radsi neptam), kdo vi, co se stane s tema "normalnima". Kazdopadne je opravdu nejdulezitejsi byt srovnany a stastny sam v sobe, mne se podarilo sama sebe prijmout az po tricitce, moc si preju pro sveho syna a pro toho tveho, aby se jim to povedlo driv
|
Hr.ouda |
|
(8.1.2014 23:00:38) já znám i poměrně dost lidí, co imitují nenormálnost a hrozně si zakládají na tom, že jsou "odlišní" - je to trapný, ale dokazuje to, že normálnost zase tak žádoucá není, jedn je pohodlná, hlavně pro okolí
s psycholožkou, za za níž jsme byli se synem, jsme si docela pěkně notovali na téma konsensuálně úzce vymezené normality
jojo, normalita a její vyžadování je forma znáslinění člověka
průběžně si čtu v knížce Patologie normálnosti, je chvolemio dost birazní, až je to dojemný, ale v jádru autoři klepiu hřebíčku na hlavičku
|
rišulka |
|
(8.1.2014 23:26:54) Hele Hroudo, nedávno jste mi tady vysvětlovaly, že všichni procházíme různými fázemi, nejdřív chceme splynout s davem, být stejní jako ostatní, později, v pubertě se začínáme vymezovat a vybočovat.. Prcek zřejmě to první přeskočí a já předjímám, jaký to bude mít vliv na jeho pozici v kolektivu, výsledky atd.
Za sebe samozřejmě s tebou souhlasím - knihu si přečtu - díky.
Hrozně mě uklidňuje, že z toho není téma na vážno, brát to s nadhledem je jistě dobrá cesta. Třeba mi jednou poděkuje za vyjmutí ze škatulek :)
|
|
|
rišulka |
|
(8.1.2014 23:42:31) Len, děkuju a
|
|
|
Monika |
|
(8.1.2014 23:00:00) No, ono se to lehce řekne, ale možná by pomohlo, kdybys to tolik neřešila (a nehledala pořád "co bych ještě měla dělat) a zkusila to trochu nechat plynout? Jakoby se "smířit" a dělat prostě to, co si myslíš, že se synovi líbí a že mu jde a dopřát mu úspěch a možnost nabýt sebevědomí a co největší klid? Samozřejmě, pokud Ti něco doporučí odborníci, kterým věříš, tak bych se to snažila dělat, ale s co nejmenším stresem ... Podle mého pravděpodobnost "úspěchu" v životě (ty uvozovky tam jsou proto, že úspěch si představuje každý jinak, ale myslím tím stav, kdy je člověk cca se svým životem spokojen) je hodně závislá na sebevědomí a naopak vědomí, že jsem zklamal představy rodičů, pravděpodobnost takového úspěchu snižuje. Přeci existuje spousta možností uplatnění v životě a nějaká se určitě najde i pro Tvého syna, zkus tomu věřit
|
rišulka |
|
(8.1.2014 23:13:14) Moniko, děkuju, i tohle mi pomůže. Nechat to plynout je dobrá rada. Hodně dobrá. Já asi hysterčím, že je teď tak vypjaté období, ta škola a ktomu rovnou kolečko po doktorech, zas mě to přejde.. A máš pravdu, úspěch vidím taky tak a trápím se jen já, on je spojený :)
|
Monika |
|
(8.1.2014 23:25:50) Fakt je, že najít školu, kde by se syn cítil dobře (nebo alespoň nějak "přiměřeně") je asi úkol, který stojí za to řešit a věnovat mu čas a péči (nervy pokud možno ne, protože to pak nejspíš přeneseš na syna). Držím palce, ať se zadaří pokud možno na první pokus.
|
|
Kafe |
|
(9.1.2014 14:27:16) Rišulko - můj malý je také takový mimoňek, s ADHD a dysfázií. Navíc velmi přátelský, takže oslovuje cizí lidi na ulici apod. Nu a co nadělám? Věnuju se mu, zkrátila jsem si kvůli němu v práci úvazek, snažím se mu vyběhat special školu, vodit ho na kroužky, které by mu měly pomoci a miluju ho. Jako krajní řešení mám domácí školu, ale myslím, že nebude potřeba.
|
|
|
|
Renka + 3 |
|
(8.1.2014 23:04:14) Mám doma 2 mimoně v mužském vydání, ten starší je mimoň několik desítek let a lepší už to nebude. Ač vážený vědecký pracovník, špička ve svém oboru, je v některých aspektech života naprosto nepoužitelný. Některé historky jsou úměvné (odchod ze školkové besidky v cizích botách), jiné už méně (upuštění klíčů do kanálu, odjezd od pumpy bez zaplacení, prostě na něco důležitého myslel atd.)
Syn předškolák je kopie tatínka. Byly doby, kdy jsem netušila, jestli je retardovaný nebo geniální. Okolí znalo tu jeho hlavně mimoňovskou stránku, takže jim se zdál spíš retardovaný. Až při vyšetření psychložkou se potvrdilo, že inteligence je určitě nadprůměrná, ale vývoj nerovnoměrný a co mu bylo jinde přidáno mu zase jinde chybí. To, že nevnímá svět je dáno jeho naprostým soustředěním na danou věc. Pak neslyší ,co mu kdo říká, neraguje, když odpoví, tak zcela mimo, protože myslí na svůj problém. Má svůj vnitřní svět, své problémy, kterými se zabývá. Nezajímá ho, co si obléká a že to má naruby. Neví, co obědval. Neví, co jsem mu právě řekla. Neví, kde zůstala flétna, na kterou ve školce hrál dvě hodiny před vyzvednutím. Zapomene, že si na focení oblékl připravené věci a tvrdí mi, že se fotil v teplákách a já pak vypadám před učitelkou jako blbec, když se ptám, proč ho nechali v teplákách.
V září má jít do školy, tak nevím, jak to bude vypadat. Ale myslím, že bude mimoň pořád.
|
|
rišulka |
|
(8.1.2014 23:16:12) Mandelinko, díky. Strach je asi silné slovo, přiznávám, že jsem se už uklidnila tím vypsáním :) Taky mě napadlo, že možná je to jiný strach - ten z toho našeho "odpojení", no ten by mi nakonec měl vlastně udělat radost, až snad nějakou samostatnost získá.
|
|
Renka + 3 |
|
(8.1.2014 23:23:44) Rišulko, ještě čtu o těch deskových hrách. Já nevím, jak to zvládaly ostatní děti, ale přijde mi, že v neznámém prostředí je těžké pochopit pravidla do té doby neznámé hry. Podle mě by se dost předškoláků nekoncentrovalo.
Hezké je, jak píšeš, že je přizpůsobivý a je rád ve společnost a když se něco děje. Vypadá to ,že je spokojený v tom svém světě, a to by mělo být důležité. A do dospělosti určitě spoustu věcí zvládne, i když, jak píšu, mimoni jsou i dospělí a nenaděláš nic.
|
|
|