sýkor |
|
(5.7.2016 20:10:40) Vyrůstala jsem v 70.letech a u nás doma se moc nechválilo. Po maturitě jsem si prosadila práci, která mě baví už 3O.rok. Nedávno mě matka pochválila způsobem: lidi tě chválí, umíš jim poradit... a dodá: no, já bych jim mohla říct, že máš i svoje chyby,ale to jim samozřejmě neřeknu... Ani jsem nevěděla, co jí odpovědět. Vždycky jsem byla mírné, tiché stvoření, prostě hodná holka, ale ne podle jejích představ (introvert proti extrovertovi). Mám jí říct dodatečně, že mě to mrzí? Tuším, co mi řekne - takový blbosti, ani nevím, že jsem ti to řekla... Tak jen, jestli to má někdo třeba podobně.
|
švejk |
|
(5.7.2016 20:16:00) Haha, jsem na tom tak nějak podobně. Vím, že mě rodiče mají a vidí rádi, ale místo ahoj mi máma řekne, že mám beďara na nose - jako bych doma neměla zrcadlo a nesnažila se ho zamaskovat :o) - je to jedna ze situací, kdy poporůstám. Chvála se taky nenosí
|
sýkor |
|
(5.7.2016 20:24:17) Ano, živě si vzpomínám, když jsem poprvé zaslechla na svoji adresu něco v tom smyslu, že jsem hezká - bylo to od cizích a já byla překvapená (a to jsem opravdu byla hezká, jen se to prostě neříkalo). Přitom vím, jak je to důležitý, vlastně v každém věku dívky, ženy.
|
|
fisperanda |
|
(5.7.2016 22:00:00) To je klasicky moje mamka, uprostřed hovoru se na mě zadívá, a řekne: "Pleť se ti nějak zhoršila".
|
|
|
Dari79 |
|
(5.7.2016 20:29:02) Právě jsem si přečetla 4řádkový mail od mé matky, který mě srazil zpět do dětského traumatu. (úplně obyčejný provozní e-mail, ona o tom 100% nemá sebemenší tušení, že to ve mě vyvolá něco).
Můžete mi někdo říct, jak je možné, že mě to vždycky znovu dožene? Dávno dospělá, dávno samostatná, dávno s vlastní rodinou, dávno na ní zcela nezávislá... Nejsem žádný citový slaboch, jen tak něco mě nepoloží...
Někdy mě děsí, co ty mámy těm dětem dokážou provést, že je to honí celý život. Někdy mě děsí, jestli já (a jaká) traumata vytvořím svému dítěti.
Přitom - opravdu ji oceňuji, zvládla nás vychovat sama v nelehkých podmínkách, neměli jsme žádný tragický dětství atd. - na to, jak byla mladá... Objektivně jako nic proti ničemu, ale kurnik, proč, proč, proč?
|
*Šárka* |
|
(5.7.2016 20:37:33) Nevím proč, ale mám to stejně. Dokáže mě srazit, nepochválit, zdůraznit všechny chyby. Před pár lety jsem v podobné situaci, ve vánoční atmosféře, vybouchla a nebyl z toho hezký rozhovor. Nepochopila, co se snažím říct. Jediný rozumný argument byl - mě taky tak vychovávali. Řeším to tak, že máme kontakty - řídké, dá se říct. Telefonát 1 x za tři týdny, osobní setkání jednou za 1 až 2 měsíce. A to nás dělí asi 40 km. Naštěstí mám ke svému dítěti diametrálně odlišný vztah.
|
sýkor |
|
(6.7.2016 10:02:30) Ano, její odpovědí bývá - každý dělá, co umí a vychovává, jak umí nejlíp. S dcerou to také mám jinak, snažím se jí respektovat a chápat víc. Já musela poslouchat, bez diskuze.
|
Dana |
|
(6.7.2016 18:20:08) My jsme byly dvě sestry a klasika. I když sestra byla jen o rok mladší, tak byla pořád ta malá a já byla ta velká, která má již přece mít rozum. Sestra byla matčin miláček a prominula jí mnoho věcí, které mně prominuty nebyly. Sestra toto uměla mistrně využívat a uměla se dobře k mámě lísat. Ona má asi vysoké nejen IQ, ale na rozdíl ode mě i EQ, a ví, jak na lidi dobře zapůsobit a otočit si je kolem prstu. Ve výsledku mi to ale v životě pomohlo, pořád jsem se snažila mámě také zavděčit, dobře se učit a nebýt líná. Ale stejně jsem se nezavděčila a byla pořád až po sestře a pořád se na mě hledaly nějaké chyby. Nakonec jsem to ale já někam dotáhla a byla jsem i jsem dost úspěšná. Sestra postrádala vždy ten tah na branku, nic pořádně nedokončila, je dost líná a pohodlná, i když hodně sebevědomá.
|
|
|
|
|
|