Irmi |
|
(25.1.2019 8:59:38) Zase vkládám další téma...v naději, že mi pomůže vhled ostatních, stejně jako v předchozím případě (přístup rodiny). A děkuju předem. Jsem na nové prac. pozici u stejného zaměstnavatele, nabídku jsem dostala před rokem, v době, kdy se muž začal léčit, zvládala jsem práci starou (předání, zaučení), novou (školení, semináře), cesty s mužem a za mužem do nemocnice 90 km, chemoterapie, domácnost, dceru a její hrůzu s tím, co bude a nebude..., nemocné rodiče... Těžko, s jazykem na vestě, ale zvládala... Po pohřbu jsem byla v práci asi 3 měsíce, pak 2 doma na neschopence (už to nešlo, AD užívám stále), teď jsem zase v práci 3. měsíc. Nejsem schopna pracovat, neumím to popsat. Prostě sedím, hledím, pláču... Práci jsem změnit chtěla, dlouho, vystudovala jsem... Teď nějak nevím. Možná je to jen stále ještě doznívání toho obrovského stresu (ale jak dlouho mi to bude zaměstnavatel tolerovat? Netuším. Zatím se jakoby nic neděje...) Byla jsem zvyklá makat na 120 %, čím víc jsem toho udělala, tím víc jsem měla energie... každý zdolaný úkol byl hnacím motorem pro další činnost.... Byla jsem jak motorová myš... Teď zvládám sotva základní věci doma (něco uvařím, vyperu, trochu poklidím...), nejlíp je mi v posteli pod dekou, se psem v náručí... Večer si říkám, jak by bylo fajn ráno nic nemuset... Všechno mi trvá xkrát delší dobu než dřív... Nevím, co dál... Mám zůstat znovu doma? Pomůže to něčemu? Už teď mám pocit, že na mě kolegové soucitně pohlížejí jako na tu, co "se léčí"... Nebo zkusit najít něco úplně jiného a jinde? Ale kdo mě v mém aktuálním stavu zaměstná?? Peníze potřebujeme a tady jsou na lokální poměry slušné. Už mě napadlo i to, že podvědomě tu práci "viním" z toho, že na její úkor jsem se nevěnovala víc manželovi (byť objektivně vím, že jsem se snažila, co to šlo)... Příští týden mám schůzku s novou terapeutkou, fakt se snažím, ale mám pocit, že jsem pořád stejně marná... A bojím se, že se mi síly už nikdy neobnoví...
|
Irmi |
|
(25.1.2019 9:01:58) Teď koukám, že podobné téma jsem zakládala 6 TÝDNŮ po jeho smrti... Tak to mě fakt naplňuje optimismem, že jsem na tom pořád stejně (ne-li hůř) po takové době...
|
Koulička M |
|
(25.1.2019 9:07:22) Irmi drž se... Tohle klidně může být i únavový syndrom. Nevím co říct, co poradit. Rozumím ti přesně, jak se cítíš. Nevím, jestli chodíš i k psychiatrovi. Možná by to stálo za to.
|
Irmi |
|
(25.1.2019 9:12:20) Zatím ne, jen na terapii k psycholožce. AD mi předepsal praktik s dg reaktivní deprese po úmrtí muže.
|
Žžena |
|
(25.1.2019 9:37:40) Skrzevá ty AD bych spíš navštívila psychiatra. Možná Ti tato AD úplně nesednou, třeba byste to s psychiatrem vyladili do snesitelnějšího stavu.
|
|
Irmi |
|
(25.1.2019 9:50:09) Beru Cipralex, 10 mg ráno. Taky už mě napadlo, že je možné, že není pro mě úplně nejvhodnější... Navíc po něm přibírám, což mi taky nepřidá... :)
|
Ráchel, 3 děti |
|
(25.1.2019 17:44:38) Cipralex každému nesedne. Prosím, dojdi si k psychiatrovi, aby ti vyladil medikaci. Tohle je zbytečný trápení, co popisuješ. Odkud jsi? Jak ti sedí terapeutka?
|
|
|
|
|
|
Renka + 3 |
|
(25.1.2019 9:14:23) Irmi, ale už tenkrát jsem ti myslím psala, že cca po 6 měsících to na tebe teprve dopadne a bývá to mnohem horší, člověk si naplno uvědomí, o co přišel a co by ještě mohlo být. A taky dojdou síly. Je to normální. Jestli chceš, dej si pauzu v práci, ale nic se nedá uspěchat. Smutek se musí odžít a trvá to opravdu minimálně rok. I víc. Nic víc se nedá dělat, než dát tomu čas, bude líp. Časem.
|
Irmi |
|
(25.1.2019 9:34:42) Díky... asi mi tehdy horizont půl roku přišel dlouhý... Promiň, nevím, zda máš vlastní zkušenost, ale myslíš opravdu, že se člověk - byť po roční nebo i delší době - je schopen "vrátit" do předchozího fungování?? Aktivit atd...
|
Ambrosie |
|
(25.1.2019 9:50:06) Kdyby to nebylo možné, tak lidstvo dávno vymřelo.
Osobně bych radila nebýt doma, to je tak na prohloubení depresí. Prostě venku přijdeš na jiné myšlenky, chtě nechtě. A časem bude líp
|
|
Renka + 3 |
|
(25.1.2019 9:58:27) Ano mám vlastní zkušenost a nejhůř mi začalo být cca po 6 měsících poté, kdy jsem se vyčerpáním a únavou doslova složila. Měla jsem tehdy roční dítě , takže jsem neřešila práci, ale zase jsem musela fungovat kvůli dítěti. Po tom půl roce jsem taky začala brát AD, doktor mi vysvětlil, že člověk jede z nějakých rezerv a ty se po té době vyčerpají. Ale upřímně, nemám pocit, že by léky v tomhle případě pomáhaly. Pomůže čas a člověk se musí naučit žít jinak, najít si nějaký smysl, pro co žít.
|
|
|
|
|