8 měsíců po smrti muže nejsem schopna fungovat

Zase vkládám další téma...v naději, že mi pomůže vhled ostatních, stejně jako v předchozím případě (přístup rodiny). A děkuju předem.
Jsem na nové prac. pozici u stejného zaměstnavatele, nabídku jsem dostala před rokem, v době, kdy se muž začal léčit, zvládala jsem práci starou (předání, zaučení), novou (školení, semináře), cesty s mužem a za mužem do nemocnice 90 km, chemoterapie, domácnost, dceru a její hrůzu s tím, co bude a nebude..., nemocné rodiče... Těžko, s jazykem na vestě, ale zvládala...
Po pohřbu jsem byla v práci asi 3 měsíce, pak 2 doma na neschopence (už to nešlo, AD užívám stále), teď jsem zase v práci 3. měsíc.
Nejsem schopna pracovat, neumím to popsat. Prostě sedím, hledím, pláču... Práci jsem změnit chtěla, dlouho, vystudovala jsem... Teď nějak nevím. Možná je to jen stále ještě doznívání toho obrovského stresu (ale jak dlouho mi to bude zaměstnavatel tolerovat? Netuším. Zatím se jakoby nic neděje...)
Byla jsem zvyklá makat na 120 %, čím víc jsem toho udělala, tím víc jsem měla energie... každý zdolaný úkol byl hnacím motorem pro další činnost.... Byla jsem jak motorová myš... Teď zvládám sotva základní věci doma (něco uvařím, vyperu, trochu poklidím...), nejlíp je mi v posteli pod dekou, se psem v náručí... Večer si říkám, jak by bylo fajn ráno nic nemuset... Všechno mi trvá xkrát delší dobu než dřív...
Nevím, co dál... Mám zůstat znovu doma? Pomůže to něčemu? Už teď mám pocit, že na mě kolegové soucitně pohlížejí jako na tu, co "se léčí"... Nebo zkusit najít něco úplně jiného a jinde? Ale kdo mě v mém aktuálním stavu zaměstná?? Peníze potřebujeme a tady jsou na lokální poměry slušné.
Už mě napadlo i to, že podvědomě tu práci "viním" z toho, že na její úkor jsem se nevěnovala víc manželovi (byť objektivně vím, že jsem se snažila, co to šlo)...
Příští týden mám schůzku s novou terapeutkou, fakt se snažím, ale mám pocit, že jsem pořád stejně marná... A bojím se, že se mi síly už nikdy neobnoví...