Re: 8 měsíců po smrti muže nejsem schopna fungovat

To je mi líto.
Tahle ztráta se mi tedy naštěstí vyhnula, tak třeba do toho tématu nemám ani co mluvit.
Ale měla jsem v životě ztráty a trápení velká, a já jsem prostě společenský a asi párový tvor.
Když to vezmu ze svého hlediska, protože nevím, jak to máš ty, pak já se propadala do nicnedělání a letargie a ztráty jakéhokoliv zájmu, protože jsem najednou nevěděla, PROČ bych vlastně měla cokoliv dělat, když...když je to stejně naprd, ničemu to nepomůže, nic "pro nikoho"(rozuměj toho nejbližšího) už nemůžu udělat, potěšit ho, sdílet atd... tak proč to mám dělat?
Kvůli sobě?
měla jsem pocit, že to nestojí za tu námahu.
A v téhle chvíli jsem já sama, která vždycky byla naprosto neúnavná, zvládla stavbu domu, práci navíc, studium, nikdy nebyla na doopravdické mateřské, vždycky si víc či míň věděla rady, zvládala tisíc věcí dohromady atd atd...upadla do podobného stavu, co popisuješ.
Najednou jako kdyby nic nemělo tu cenu jako dřív.
Na všechno sama , tam, kde jsme měli být vedle sebe, spolu...

V těch nejhorších obdobích bych bývala proležela pod peřinou a ideálně spící (to bylo super zapomnění) celé dny. Naštěstí jsem byla v situaci, kdy jsem si to nemohla úplně dovolit anebo mě moje milované okolí nenechalo.
Já tedy léky vynechala, protože po prvním pokusu mi bylo ještě hůř a už nikdy jsem to nezkoušela.

Chce to opravdu čas, myslím a být na sebe moc a moc moc hodná...chápavá (k sobě) a pustit ty všechny emoce (i ty, které vypadají, že se je nesluší mít) ze sebe ven...ono to proběhne těmi fázemi, kterými je potřeba projít a najednou se to aspoň částečně překulí přes tu nejhorší fázi.
U různých lidí to trvá různě dlouho...nedá se říct, kdy by měl člověk fungovat, krom toho jde i o charakter truchlícího člověka a o to, jak blízcí si ti dva lidi byli...to může být taky hodně různé. Ale ten okamžik nastane...
Držím palce...