Maceško, díky.

Teď si nejsem jistá, jestli jsem ti to už psala. Ale jestli ne, už opravdu dlouho jsem Ti napsat chtěla, že jedna z úplně prvních věcí, které mne přivedli na myšlenku, že mám doma autistického syna byly tvoje (jak si teprve teď uvědomuju, když píšeš, že tvá dcera už má 14 let) několik let staré články o její komunikaci, když byla malá.
Jsi pro mne duše velmi inspirativní, ačkoliv se vůbec neznáme. Navíc tvoje psaní přivedlo také mne k tomu, že jsem sedla a začala psát zase náš příběh nejen sem, ale také na svůj blog. Vložená energie se mi stonásobně vrátila zpět ve spoustě chápavých a povzbudivých reakcí lidí, které osobně neznám a asi nikdy nepoznám.
Obrázky jsou nádherné. Myslím je v nich vidět jak se autista dokáže soustředit na činost, na kterou zástupy "normálních" lidí nemají trpělivost. Musí přece být možnost jak jejich zvláštní schopnosti využít.
Nepochopila jsem, jsou to obkreslené fotografie nebo je to samostatná kresba?
Četla jsi knihu Nikdo nikde? Autorka, autistka, tam popisuje jak zvláštní souznění cítila, když se někdy, náhodou setkala s člověkem, který byl "jako ona", autista.
Když čtu tyhle příběhy autistů, připadne mi a doufám, že naše děti bude činit šťastnými něco docela jiného než my si dokážeme představit a že nakonec šťastné budou i když svým způsobem (ne tím naším).Moc jim to přeju, všem.
Tvůj příspěvek vypadá tak jednoduše a přitom je v něm tolik hloubky. Díky.