Dítě se bojí...

Je to nesouvisející, ale při čtení těch řádků mě napadl příspěvek, který se taky objevil na Rodině. Dítě, bojící se bubáka. Ráno se probudí a s hrůzou hledí do prázdného okna - je tam bubák. Fantazie dětí je úžasná, ale kolikrát mě napadlo - je to skutečně pouze fantazie?
Proč se většina náboženských zjevení stala dětem? Proč jen dítě ví, že dědeček se na něj přišel večer podívat, ačkoliv dědeček je tři roky po smrti?
Obrázky jsou podle mě docela v pořádku. Svět fatnazie je krásný. Nebude to mít v životě jednoduché, ale Míša je podle Maceščina vyprávění tak skvělá, že si myslím, že ji její přátelé budou brát takovou, jaká je. I když se tady neobjevily řádky méně veselé, které popisovaly chování autistického dítěte - jak se kývala sem a tam a protože věděla, že to lidem kolem ní je nepříjemné, tak přes sebe hodila deku...z toho jsem byl dlouho špatný. Že to VĚDĚLA ale nemohla si pomoci...
Mít autistické dítě je určitě obohacující - ale nezávidím. Jen obdivuji, s nesmírnou úctou se klaním lidem, kteří to dokážou zvládnout psychicky i fyzicky a těšit se z těch dnů radosti a zapomínat na chvíle, které by se neměly stát. Maceško, můj obdiv!