Re: Mohli byste adoptovat dítě?

Souhlas :)).
Jinak - co mne absolutně dostává je u nás naprostý pro mne schizofrenický přístup ohledně opuštěných dětí. Na jednu stranu jsou to ubohé děti bez rodičů, kterým chybí mateřská láska a cit a tolik by si zasloužily být v rodině nebo je aspoň finančně podpořit (kolik z nás podporuje dětské domovy a kojeňáčky, že :) a na druhou stranu - domů bych si je nevzala, ty geny, ta hrůza, dyť by mě zabily, až budou velké, ty rodiče - lůza, to nepřevychováme .... občas nechápu. Nad obrázkem opuštěného miminka v TV zapláčeme, ale když pak vyjdou na veřejnost nějaké špatné zkušenosti s adopcí a pěstounstvím, tak jdou naše slzy stranou - no jo, my to věděli, ty geny, co si ti naivní rodiče mysleli... Věřím, že důležitý je opravdu citlivý přístup adoptivních/pěstounských rodin - vyjít vstříc potřebám dítěte, ne jich samých. A i když přes veškerou snahu to opravdu nevyjde, tak ty děti aspoň měly možnost být milovány a to není přece málo! Pro porovnání s tolik citovaným Rokem kohouta (knihu jsem četla a líbila se mi,knížky Boučkové mám ráda, každopádně její přístup k dětem se mi moc nezamlouval, aspoň tak jak popisovala) doporučuji přečist si knížku pěstounky Aleny Konečné - Nesviť mi do repráku, která přijala postiženou holčičku. Ta knížka jde až na dřeň upřímnosti a autorka si sáhla na úplně dno, ale dokázala se na dítě i sebe podívat z úplně jiného úhlu a začít hledat to nejlepší pro své dítě, to u T.B. bohužel necítím, i když s jejím zklamáním soucítím.) Možná, že by někdo namítl - no jo, postižený dítě a romský dítě - to je rozdíl! A já si myslím, že v tom to opravdu vůbec není. Jo a úplně krásná je v té knížce úvodní básnička, ta mne dostala.
A chápu páry, které by do adopce nešly, je to opravdu obrovské životní rozhodnutí, a rozhodnutí žít bez dětí nemohu-li je mít přirozenou cestou není přece špatné rozhodnutí, je to jen jiná cesta jak prožít život a vůbec ne o to míň "kvalitně".
A na konec, jako matka adoptovaného dítě nelituji jediného dne. Nevím, co bude s naším vztahem za 10, 15 let, ale vím, že se poctivě snažím se všemi omyly i chybami, které neustále dělám jako každý, vycházet vstříc potřebám svého dítěte, které bezmezně miluju (a tím vůbec nemyslím rozmazlování :) a jen tiše doufám, že aspoň kousek předané lásky v něm zůstane i až já tu jednou nebudu. Ale jak to s námi dopadne, je ve hvězdách, stejně jako u všech jiných dětí bio rodičů. Já věřím, že přes všechny bouře, které nás určitě čekají, to dopadne dobře.