Odebrané děti v dalších souvislostech

běží zde už dvě vlákna diskuse, pod kterými jsou příspěvky řazeny dost nepřehledně a jedná se už bohužel spíš o osobní ataky typu bučení a dohady, kdo a kdy je lepší.
Tohle je ale téma, které nemůže zapadnout, a ráda bych, abychom se snažili diskutovat v souvislostech.
Jednak zde dám odkaz na blog Nora žijícího v ČR (převzala jsem prvotní odkaz ze stromu diskuse), jehož slova jsou pro posuzování případu dost podstatná. Odkaz bude v dalším komentáři.
Na aktuálně.cz je zase komentář novináře Fendrycha, který spíš využil nyní aktuální kauzu, ke které nenastudoval dost podkladů, a vmetl do naší společnosti, že "také bijeme děti".

Můj diskusní příspěvek a hlavní otázka zní: Opravdu jsme na tom s výchovou svých dětí tak špatně? Že se musíme cítit méněcenní? Nakolik opravdu svoje děti bijeme, a na kolik je to mýtus, urban legend, která tady koluje? Co je to vlastně bití? Co si kdo pod tím pojmem představuje?

Přiznávám jeden aspekt: sama jsem byla bita jak žito. Tak já si pod tím pojmem vybavím značné fyzické násilí, které působí značnou bolest a způsobuje silné ponížení. Ne plácnutí přes prdelku, které dítě ani nevnímá a jen se směje.
Nevyrůstala jsem v harmonických podmínkách. Myslím, že z pohledu sociálky v Norsku bych byla rodině odňata na 1000%, a podle aktuální nálady ve společnosti bychom patrně byli pod dohledem sociálky tak z 80% pravděpodobností. Tenkrát ne, tenkrát se žilo jinak.
A víte, co mi došlo s odstupem času? Ano, nešlo o přímé ohrožení života, to podotýkám. Ale o vyrůstání v prostředí, které mě nějak ovlivnilo. Traumatizovalo. Deprivovalo. ALE zformovalo tak, že teď jsem taková jaká jsem, člověk, kterého jen tak něco nesloží, a který je díky tomu (plus dalším aspektům)i schopný pomáhat ostatním. Když jsem si analyzovala svoje dětství a říkala jsem si, proč mě tenkrát neodebrali nebo někdo něco nedělal, musela jsem si přiznat, že jsem v té situaci uměla natolik dobře žít, že bych naopak moji separaci do vlídnějšího prostředí brala jako útok na svoji svobodu, integritu. Protože tam jsem byla pořád doma, mohla jsem doufat ve zlepšení, mohla jsem pro něj něco dělat (co si tak dítě myslí že může dělat), musela jsem se vyrovnat s tím, že to zlepšení není možné, projít si procesem separace, postavení se na vlastní nohy, naprostého odpoutání se, vyrovnání se s minulostí, a jít dál bez výčitek. Kdybych byla odňata jinam, tak by mi tohle chybělo. Patrně bych nové rodině vyčítala, že kdyby mě tam nechali, tak to mohlo být všechno jiné, že bych to dokázala, a po rodičích by se mi stýskalo, protože jsem je milovala, jinou mámu a tátu jsem neměla a mít nebudu.
Pro ty všechny životní zkušenosti, a nejen pro ně, si myslím, že dítě má opravdu vyrůstat ve svém nejbližším rodinném prostředí, a separace dítěte od rodiny má být pouze v případě naprosté jistoty, že pobyt dítěte s příbuznými jej ohrožuje na životě, že dochází ke zneužívání sexuálnímu. Tento názor je aplikovatelný v rodinách, kde je zájem aby dítě vyrůstalo aspoň s jedním z rodičů, prarodičů, jiných nejbližších příbuzných. Samozřejmě, že se nedá použít tam, kde o dítě prostě není zájem. Jsou takové rodiny. Ale povětšinou jsou rodiny, kde je černou ovcí jen jeden člen, a ostatní fungují relativně v normě.

Přemýšlím nad tím, jestli v našich hlavách nebliká světýlko "musíme zachránit". A pak nedoblikne - ale co bude dál? Opravdu dítě vnímá náš zásah jako záchranu? Opravdu se nebude celý zbytek života týrat, že kdyby zůstalo tam, kde bylo, tak mohlo ... či vyčítat zachráncům, že ten dosavadní život nebyl tak strašný? Že kvůli nim přišlo o maminku? A maminka, maminka je nejlepší na světě, jediná, ať je jakákoliv. K těmto myšlenkám mě přivedly i příběhy lidí, kteří adoptováni byli, a přiznávají, že často v období puberty docházelo k silným konfliktům s nepůvodní rodinou. Ne pubertou a pocitem vymezením se, která by se dala očekávat, ale právě docházelo k silné, nenacházím vhodný výraz, k naprosté krizi, kdy k vývojovým fázím, kterými mladý člověk běžně prochází, se přidávají výčitky, agrese, vykořenění, neporozumění.

Je to téma velice těžké, a svádí ke zjednodušeným úsudkům, ale jsou zde souvislosti, o kterých je potřeba diskutovat.
Často se mi vybaví podtitul jedné knížky: "Zachránci a nezachránění".