Re: Svádění viny na imaginární postavu

Jo, jinak co se té knihy RabR týče, já se to hodně snažím používat a zdá se mi, že na nás to celkem platí. Chce to zapojit fantazii. Zaznamenávám si sem tam situace, které mám pocit, že jsem nezvládla, pak se probírám knížkou a přemýšlím, jak to příště zvládnout lepší. Respektive zkusit ušít nějakou z popisovaných situací v knize na nás. Mám u té knihy blok a lepivé papírky a spousty výpisku, které mi příjdou pro nás zajímavé.

Nechci nikomu nic vnucovat, záleží moc i na tvém vnitřním pocitu určitě, jak se s metodou ztotožňuješ. Ale já jsem to pobrala tak, že čim dříve se spolu naučíme tímto stylem komunikovat, tím dříve budeme vědět, co mužeme jeden od druhého očekávat. Určitě to nebude zítra, ale až bude dítko starší, určitě si přebere nějaké metody, zpusoby komunikace i od rodiču a bude se snažit uplatňovat je jak na nás, tak na okolí. A to se mi zdá přinejmenším zajímavé. Byla bych nerada, kdyby zdědil cholerické kořeny z mé strany a když už to musí být, tak aby to uměl co nejvíce kontrolovat. Podle sebe cítím, že se to vcelku dá a podle mé matky, která si myslí, že do rodiny zpusobem svého chování za poslední roky vubec nezapadám. U nás totiž když na někoho neječíš, tak nemáš cit a zájem