Opakované lhaní u prvňáka

Ahoj, potřebovala bych se vypovídat a poradit o aktuální věci, která nastala u našeho staršího synka prvňáka (v zimě mu bude 7 let).
Do školy chodí rád, mám tam i kamarády, se kterýma si hraje ty dny, kdv zůstavá d družině. Úkoly zvládá samostatně a v pohodě. Nezdá se že by se nudil, i když docela dost toho už uměl před nástupem do školy - čte od svých 5 let, počítat už také trochu uměl, je obecně hodně zvídavý, bystrý a přemýšlivý - tedy i podle paní učitelky, nejen podle mě

ALE: Od začátku školního roku se opakovaně stalo, že mi lhal ! Přitom ví v podstatě od malička, že lež je něco ošklivého, sám to i říká (mj. začal před půl rokem chodit do skauta a ví, že i tam je důležitá poctivost, pravdomluvnost atd.). Ví že když někdo opakovaně lže, pak se dotyčnému nedá věřit, spolehnout se na něj, že to vlastně ničí dobré vztahy mezi lidmi, protože si nemůžiu důvěřovat. Také ví, že když člověk něco provede, můžou sice následky být někdy nepříjemné, ale MNOHEM HORŠI je to, když navíc lže!
To všechno ví, v rodině se nelže, řešíme vše na rovinu. Mně osobně lež a přetvářka hodně vadí, myslím obecně ve vztazích. Můj muž to cítí podobně.

Ty situace, kdy synek lhal, byly tyto:
Na začátku školního roku mi paní učitelka (která je mimochodem moc fajn, spolupráce a komunikace funguje dobře )napsala do sešitu, že synek spolužákovi něco schoval a pak, že se prý "obnažoval". Sám mi k tomu řekl, že to "obnažování" bylo omylem, když se prý převlíkali na tělocvik, že mu omylem trochu sjely i slipy, a že to viděla jedna holčíčla a řekla že to poví paní učitelce (což udělala). Když jsem o tom s paní uč. mluvila, tak uznala, že třídu ještě nemůže nechat o přestávkách samotnou, že je to její chyba a pak neví, co se vlastně ve tříde děje atd. a že s tím "obnažováním" nejspíš přestřelila. Zároveň ale také řekla, že synek tu hračku nejspíš opravdu spolužákovi schoval, protože se jiné vysvětlení nenašlo. (To s tím obnažováním se nějak pak už neřešilo, nevím vlastně jak to tedy přesně bylo...)

Já jsem tehdy se synkem o tom mluvila a velmi důrazně mu řekla, že potřebuju mít absolutní jistotu, že když mi vypráví (o škole i jinak), že mi říká pravdu! Že mu samozřejmě pomůžu, kdyby měl jakýkoliv problém (myslela jsem na pozdější šikanu apod., kdo ví?), ale musím se na něj spolehnout, že mi nelže ani nic nezamlčuje. Protože jinak by to byla velká ostuda, kdybych já napsala paní učitelce něco do sešitu nebo jí volala, a ukázalo by se že to je lež!
To mi tehdy velmi vážně "odsouhlasil", říkal že je mu to jasné a ujišťoval mě, že říká pravdu a říkat ji bude i nadále - navíc že je přece skaut atd. Přišlo mi to věrohodné, neviděla jsem důvod o tom pochybovat, měla jsem pocit že to myslí doopravdy. Jenže...

Pak byly nějaké další drobné incidenty ve škole, kdy nebylo úplně jasné, jak to přesně bylo, ale nic vážnějšího. Když mi cestou ze školy vyprávěl, co dělali, tak někdy něco utrousil o tom, jak někteří kluci prý zlobí... atd. Já mu vždycky napůl žertovně připomněla, že ale on určitě někdy zlobí taky , že to neexistuje aby ne... a ať mi říká i to, pro úplnost a věrohodnost. On to vždy trochu rozpačitě přiznal, ale prý že "jen trochu"... (?)

No a teď v pátek přišel s poznámkou v sešítku, že "má vysvětlit co udělal klukovi X". Nic víc. Já jsem se schválně snažila se nijak neroučilovat, že zřejmě něco "provedl", ale jen jsem mu řekla, že si o tom promluvíme v klidu. Poznámku jsem mu přečetla resp. dala přečíst a čekala na vysvětlení. Ať mi vylíčí, co bylo. On si přinesl papír, na který nedávno nakreslil a napsal, kdo kde ve třídě sedí, a začal mi vysvětlovat, že stál tady a tady, vedle kluka Y, pak že šel zpátky ke svému stolu aby se nejedl, mezitím že spolužák Z řekl to a to... prostě podrobné a pro mě věrohodné vylíčení situace - ze celkově kterého vyplynulo, že špejli kterou měl údajně spolužákovi zlomit, prý neměl ani v ruce.
Ptala jsem se ho opakovaně, zda na něco nezapomněl nebo to nebylo přece jen trochu jinak. Že to budu psát paní učitelce do sešitu, takže kdyby to byla lež, byla by pak "zvečněná" černé na bílém a byla by to obrovská ostuda. On naprosto vážně ujišťoval že to bylo jako to popsal, a že nemá co dodat. Tak jsem to takto napsala do sešitu.

Druhý den ve škole se nějak k tomu nedostali, ale v pondělí mi po škole najednou řekl, že se klukovi "X omluvil. Já na to : "Ale za co? Vždyť jsi mi říkal a napsala jsem to paní učitelce, že jsi tu špejli nezlomil!" No prý tak nějak obecně, že jsou jako zase kamarádi, protože se minulý týden zlobili i jinak... Hmm, přišlo mi to trochu divné, ale dál jsme to už neřešila...


No ale dnes mě ráno oslovila paní učitelka, že se mnou musí mluvit (kdybychom se nepotkaly, napsala by mail nebo zavolala) - že Martin lže.
Já byla v šoku nad tím co mi pověděla: Že byla situace, kdy jeden spolužák přišel na nápad jinému sebrat ze svačinového boxu čokoládu a že náš synek se k do toho zapojil taky. Další dětí ze třídy to viděli. Ten spolužák se pak celkem rychle přiznal (a s paní učitelkou si to vysvětlili, že a proč se to nesmí), zatímco ten náš dál zatloukal, že to prý neudělal ! A to i když to bylo naprosto jasné!!! Podobná situace byla prý nedávno. Říkali si ve škole totéž co my doma - že mnohem horší je to lhaní než ten vlastní "prohřešek".

Pro dokreslení: Včera mi při povídání o škole řekl, že nesnědl svačinu proto, že ho jiný kluk (prý notorický "zlobič") soustavně strkal a kopal mu do aktovky. Řekla jsem mu ať si to nenechá líbit, at se ohradí ale zároveň aby si s tím dotyčným sám od sebe nic nezačínal. Pak mi vyprávěl, že prý zabralo když mu řekl ať toho nechá - takže zřejmě OK.
Tím chi říct, že mi vypráví věci, při kterých je "obětí", ale vynechává nebo zkresluje ty, při kterých je "pachatelem". To už paní učitelku do té míry "nadzvedlo", že se rozhodla mi to říct hned (udělala by to i tak, ale to jeho stěžování na ostatní spolu se současným lhaním a zatloukáním z jeho strany to asi urychlilo). Původně se s ním dohodla že pokud jí dá své slovo "jako chlap", že už lhát nebude, tak ona to nebude dál řešit (psát/volat mi).

Tak teď nevím co s tím?!?
Jsem tak naštvaná a zklamaná z něj, jak ze mě dělal blbce , zároveň hledám chyby u mě/nás rodičů, hledám si o tom na webu články a příspevky (naštěstí dnes nemám moc práce )... Co Vy na to???

Hlavně teď nějak ani nevím, jak přiměřeně reagovat, až ho (dnes po obědě) vyzvednu. Jsem docela temperamentní a výbušná, ale zároveň scény dělat nechci, tak se pokusím ovládnout. Ale zas na druhou stranu přece má pochopit že tohle už není žádná prkotina!!!

Jaký je vůbec přiměřený trest/následek???
Napadá mě - snad logicky - jedině to, co jsem mu už dříve říkala: Že kdo lže, tomu se už neveří. Musí si tu důvěru pracně a dlouhodobě vysloužit znovu.
Tedy v praxi: Nebudu mu věřit, co mi vypráví ze školy, vždy se zeptám paní učitelky. Je to logický důsledek, ale je mi to na druhou stranu hrozně líto - spoléhala jsem se na něj, myslela jsem že když já říkám pravdu jemu, tak on mi ji bude říkat taky; věřila jsem mu tak, že jsem si od něj nechala ty lži i nadiktovat do sešítku - on ze mě udělal totálního blbce !
Nevím, takhle nějak mu to asi i řeknu - prostě autenticky, jak to cítím. Ale co dál??? Nějaké další tresty??? Nevím co by to mělo být, aby to souviselo s "činem"...??? Nemám ráda takové to "zákaz večerníčku" apod. - prostě tresty, které jsou svévolně rodiči vymyšlen a nemají souvislost s věcí...

Nebo je to, že už mu (prozatím) nebudu věřít, "trestu" dost? Řekla bych že asi jo, ne? Když se vlastně v praxi uskuteční to, o kterém jsme se vždycky bavili teoreticky - že se někomu, kdo lhal, nedá věřit, že to kazí vztahy mezi lidmi...
Co by jste udělaly(i) Vy, jak jse zachovaly(i)?

Děkuji předem za Vaše názory a zkušenosti!