Re: jedna z fotek

Pavlo, teď jsi mě potěšila, že i v jiných rodinách vypadají pokoje některých dcer takto. Před časem jsem si taky nafotila pokoj mých dcer a když si mé kamarádky - matky stejně starých dcer stěžovaly na jejich nepořádnost, poslala jsem jim fotku a hned byly rády za to, co mají doma. Teď bydlíme v domě, každá dcera (17 a 20 let) mají svůj pokoj a tak to máme dvojmo. Předtím si stěžovala jedna na druhou, že to je vina té druhé...

Ale k tomu lhaní...Mám 19-letého syna (adoptovaného) a tímto bájným lhaním trpí (nebo spíše trpíme my) odjakživa. Dokonce na prvním stupni, když měl slovní hodnocení z JČ, měl napsáno na vysvědčení "velmmi pěkně vypráví, zvláště smýšlené příběhy". Potíž u něj je, že téměř vždy začně na reálném základě a pak vytvoří jakousi "nadstavbu" z fantazie, takže už nikdo mu nevěří nic, ani to, co je pravda. Vždycky to celé zní velmi reálně a uvěřitelně. Já to přičítám tomu, že od první třídy trpěl veškerými poruchami učení včetně dyspraxie, tzn., že nezazářil ani v TV nebo v dílnách - naopak, v TV musel mít lékařské osvobození z her jako fotkal apod. a když měli dílny, učitel - s trochou nadsázky - prevntivně odemykal lékárničku, aby byly obvazy rychle po ruce, jak byl syn nešikovný. Prostě od začátku školy vždy poslední ve všem, vždy neúspěšný. Takže si takto tím vymýšlením - v jeho představách - nějakou kompenzoval svoji "neatraktivitu" v očích kamarádů. A už mu to zůstalo. K psychiatrovi chodil, k psychologovi taky - měl problémy i s penězi (samozřejmě s našimi ). Nikdo z odborníků s tím nebyl schopen - alespoň v jeho případě - nic udělat. Psycholožka říká, že jde o poruchu osobnosti - s tím se snad dá něco (ztuha) dělat, když dotyčný cítí potřebu, ale to syn necítí.