Re: Jsem proti emancipaci

Grainne, ty mě pochopit nechceš nebo neumíš?

"Víš, já bych spíš pociťovala s matkou soucit, bylo by mi hrozně líto toho prožitku, který mohl a měl být jiný,"

Ano, tohle všechno jsem cítila. V první řadě mi bylo hrozně líto JÍ, co se jí stalo, byl to silný soucit i vztek nad celou situací. Nasranost, pocit bezmoci, potřeba hledat viníka.

ale to, že ti to VADILO, je pro mě nepochopitelný fakt,

Mně vadilo to, že nemůžu být po příchodu ze školy aspoň chvilku sama a mít soukromí. Je to tak těžký zločin mít potřebu soukromí?

stejně, jako to, proč bys nemohla být hrdá na svou nemocnou a oslabenou matku, která se přes všechnu vlastní bolest o vás dokázala postarat.

Já na ni za tohle všechno JSEM HRDÁ!!!! Jak už ti to proboha mám vysvětlit? Nebyla bych na ni hrdá v případě, že by se dobrovolně rozhodla seknout se zaměstnáním a sedět doma v době, kdy už jsme o to nikdo nestáli.

Taková žena je pro mě hodná obdivu a veškeré úcty, kterou jen lidská společnost může dát a jestli společnost nedává, o to víc bych se já, jako dcera, snažila jí všechno vynahradit. Já bych na ní byla pyšná.

Já na ni JSEM PYŠNÁ! Já se jí to SNAŽÍM VYNAHRADIT! A občas mě pronásleduje takový divný pocit viny a zodpovědnosti za věci, které nemůžu ovlivnit, i když se o to podvědomě snažím. A bojuje se s tím zatraceně blbě. Pořád se přistihuji, jak se ubezpečuji, že opravdu dělám, co můžu. Jestli jsem nikde nic nezanedbala, nemohla udělat jinak a lépe. Opakovaně mívám potřebu si sama pro sebe opakovat a promýšlet, kolik toho dělám ve srovnání s jinými rodiči.

"Co bylo ve škole" - kdo z nás to neslýchal? Jedno, jestli o 12té, nebo o 16té hodině odpolední, to je přece naprosto obvyklá prkotina a je normální, že ve čtrnácti letech se proti ní bouříme, ale později by už měla vyvolávat spíš úsměv na rtu.

On je fakt rozdíl, jestli to slyšíš hned nebo až po nějaké době, kdy máš možnost si odpočinout. Já jsem si celé ty roky uvědomovala, že je to pro ni o dost těžší než pro nás s bráchou. Ale my jsme to také neměli jednoduché. A mívala jsem - nejspíš částečně i neoprávněný - pocit, že to jak je mně a bráchovi, nikoho nezajímá. Nejsem nijak zvlášť sebelítostivá, ale tohle mě fakt točilo.