Re: Jsem proti emancipaci

Kudlo, upřesním to.

"Napřed to vypadalo tak, že Tě dusila a protivná na Tebe byla maminka. Teď to zas vypadá, že naopak svou situaci zvládla nadstandardně, ani nebyla tou osobou, která nepracovala, ač by mohla."

Maminka tu situaci sice zvládla nadstandardně, ale přesto na mě někdy byla protivná a dusila mě. Ovšem mnohem větší dušení jsem zažila od jiného člena rodiny, který u nás pravidelně pobýval. Nechci psát, o koho šlo, ten člověk je dnes velmi starý, pak si to léta vyčítal, dodnes se mi to snaží vynahrazovat. Bylo to hrozně složité, měla jsem tehdy příšerný vztek na něho, na ostatní dospělé, že mi nepomůžou, nechají mě se v tom plácat a ještě mi dávají najevo, že si za to můžu sama, na sebe, že si to neumím vyřešit...

Otec to nebyl a skutečně byl ten poslední, kdo by měl na něco nárok - vzhledem k tomu, že se s námi v tu dobu stýkal velmi málo a jeho hlavní starostí bylo platit co nejnižší alimenty. Osoba, s níž jsem ty hrozné konflikty měla, o mě aspoň jevila zájem a několikrát mě podržela ve chvílích, kdy mi bylo mizerně, což je i jeden z důvodů, proč se snažím pochopit, odpustit a hlavně být diskrétní a neprozradit, o koho šlo. Byl v tu dobu v důchodovém věku a já jsem si říkala, oč by nám bylo líp, kdyby si našel nějakou jinou náplň, třeba výdělečnou, kromě těch cca dvou nevýdělečných, díky bohu za ně, protože to už bychom se doma pozabíjeli, ale jen ať u nás proboha není každou chvíli nalezlý/á a neotravuje nám život, tedy hlavně mně. Na jiné členy rodiny si zdaleka tolik netroufal.

Pokusím se to vysvětlit znovu. Maminčin vážný zdravotní stav s sebou nesl řadu nevýhod. Jednou z nich byl fakt, že je skoro pořád doma, a tudíž spolu všichni trávíme mnohem víc času, než nám bylo milé, a měli jsme v důsledku toho ponorku jako hrom. A já jsem v té době už řadu let věděla, že dítě od určitého věku potřebuje být po příchodu ze školy aspoň chvilku samo, jinak trpí nedostatkem soukromí.

Podívej, moje maminka byla hodně nemocná asi rok, byla v nemocnici a domů jsme si ji brali jen na víkendy. A pamatuji si, že mě to "otravovalo" a měla jsem na ni trochu vztek - jen ležela v posteli a muselo se okolo ní chodit po špičkách, a byla jsem ráda, když jsme zase byli doma sami s tátou.

Přesto to není nic, za co bych se dnes styděla, myslím, že to byl přirozený způsob psychické obrany. Tím chci říct, že taková situace je pro dítě velká zátěž a nelze se divit negativním pocitům, které z toho má, zvláště když má třeba vnitřní zábrany, které mu našeptávají, že na záporné pocity vlastně ani nemá nárok. Nebo na řešení vlastních problémů, které se vůči tomu "velkému" zdají malicherné (ale musím přiznat, že tohle nebyl můj případ, takhle jsem to necítila).

Je mi líto všeho, čím sis musela projít. Ve mně se to dost mlelo - to, že nás potkalo veliké štěstí a velká smůla zároveň. Vadilo mi, že mi dospělí kolem nerozumějí a jen mi opakují, jací chudáčci jsou oni a maminka. Já jsem si celou dobu uvědomovala, že pro ni to bylo všechno mnohem horší. Ale jediné, co jsem chtěla, mít aspoň chvíli KLID! A ne aby tu byl neustále někdo, kdo z nedostatku jiné náplně řeší slušně řečeno každé moje kýchnutí. A dává mi neustále najevo, že jsem nesnesitelná a bezohledná, žádné problémy nemám a daří se mi úplně skvěle.