Re: Jak milujeme svá vnoučata?

Markéto, moje dcera je hodná holka. Svoje děti si řeší sama, má pro ně hlídání (já bydlím moc daleko, to by nešlo). Občas jsem si je brala - to jsem ještě žila s manželem, nyní je jiná situace. Párkrát jsem si je brala na víkend, jednou loni na týden (chodím do práce, není tolik dovolené). Sama to nepovažuju za nějaké hlídání, on se ten týden v celém roce snadno ztratí :). Jedno dítě pro ni nemá význam, když už, potřebuje je pohlídat oba (aby mohla do práce nebo dělat, co potřebuje).
Ted se těším na jaro, že si udělám jeden víkend, kdy si kluky vezmu na celý den a půjdeme do zoologický, dostanou párek v rohlíku (ten milují) a jiný ptákovinky, pocouráme Prahou a zase je vrátím. A věřím, že to tak bude, že mi ty děti neodepřou, protože vnoučka od syna již prý nikdy neuvidím. Škodaa,je to jediné vnouče, které mi je podobné, bere mě to zvláštně u srdce, ale musím se s tím smířit, takový je život. Já se nebudu chovat podle toho, jak mi syn nařizuje, protože pak bych měla přístup k jeho dítěti, na to nemám povahu. Je to můj život, já se do jeho také nepletu.
Dcera má někdy názory, že bych ji roztrhla, ale to asi kažká máma, ale jinak je moc hodná a vím, že mě má ráda. Občas se chová jako její otec - je to pochopitelné, má polovinu jeho genů a také se podílel na její výchově - a já si nyní ten vliv jeho výchovy, i ty jeho geny v ní moc uvědomuji, ale tak to prostě je. Ona nemůže za to, že ji otec zmanipuloval, neuvědomuje si to.