Re: Přijetí nových členů do rodiny

no, taky to vidím že je "přijetí" a "přijetí" - prostě všichni jsou si srovni jen někteří jsou si holt rovnější...
Mého muže - když jsem se s ním seznámila bylo mu čerstvě 20 - naši v počátcích mého vzathu vůbec, vůbec nebrali. Táta ho vyhodil z baráku (šla jsem taky), nemluvil s námi cca rok, možná déle. Tudíž by se zdálo že ho nepřijali. Nicméně po 5 letech jsme se vzali (pořád ještě ho nepřijali, táta málem ani nechtěl na naši svatbu, s mamkou to už bylo skoro dobré). Po dalším roce a něco se nám narodila dcera - první vnučka - mamka jako čerstvá babička ho asi přijala skrz tu vnučku - když viděla jak se o nás hezky stará, má vztah k miminku atd, tak jí asi došlo že to není žádný "bubák". Můj táta sice už mluvil, ale nezdálo se mi že by ho bůhvíjak přijímal. No a po narození druhého dítěte - syna to dostalo i novopečeného dědečka . S mým mužem je nyní můj táta ochotný jet sám do ciziny kupovat auto, k mému dědovi (tátův táta) odstraňovat následky povodní atd. To už bych řekla že je přijetí - nijak horoucně, ale prostě normálně, i když je to spíš v rovině - když táta potřebuje, řekne si mému muži o pomoc. Můj muž se do tohohle nepouští.

Ségra je o 6 let mladší a její přítel - nyní nastávající - byl u našich snad první nebo druhý rok co s ním ségra chodila hned na štědrovečerní večeři (to my jsme ještě neabsolvovali). Táta s ním byl někde "zapařit", spolu se opili, porvali se s nějakými výrostky... (věci které táta snad v životě nedělal)... jezdí mu pomáhat. Tam je to zas v té rovině - ségry přítel si řekne o pomoc a táta pomůže, ale obráceně ne....

A teď kdo je víc přijatý.... vlastně nevím a je mi to i relativně jedno, fakt jsem ráda že tam jsou nyní vztahy na úrovni že se nemusím třepat co zas bude nebo vnímat nějakou mrazivou hradbu mlčení či něčeho....