Tíživé datum - úmrtí maminky

nes jsou to přesně dva roky, co mi umřela maminka. Když máma chybí, chybí na věky. Jste odděleni propastí a nikdy to nepřestane bolet. Jen možná malinko milosrdného otupění se časem dostaví.
Nedávno jsem uklízela zimní bundy. Jednu mám po mamince. Neměla jsem ji letos na sobě, takže byla naposledy praná mámou a já idiot si k té bundě přivoněla. Říct, že mi ta vůně vyrvala srdce z těla, je velmi mírné vyjádření toho, co se mi vzápětí stalo. Bunda voněla jako všechno maminčino oblečení, voněla jako ona, voněla jako časy zmizelé naděje.
Maminka byla složitý tvor, ale byla moje. Nechovala se ke mně vždycky spravedlivě a zrovna tak jsem se já vždycky nechovala zaslouženě k ní. Dávno jsem to nám oběma odpustila, lidstvo se obecně dokonalostí moc nevyznačuje.
Není dne, abych na ni nemyslela. Chtěla bych jí říct, co je nového za ty dva roky, chtěla bych ji obejmout, jenže to nejde.
Maminka nás vždycky vedla k pořádnosti, zodpovědnosti a podobným nesmyslům. Tak já dnes na její počest vyřeším pár restů a budu celý den uklízet. Úplně slyším mámu, jak říká: No konečně ! A já jí odpovídám tak, jak jsem jí kdysi odpovídala pubertálně nadšeně: No jo furt!