Re: Smutním...

Jsme na tom úplně stejně, s tím smutněním. Viz moje téma pod tvým.
Po tom velkým krachu jsem přišla o jedinýho člověka, kterýmu jsem se dokázala svěřit úplně se vším. On mě vždy obejmul a nemusel říkat nic a já věděla, že to bude dobré. Teď už není nic z toho. Sedím tu sama u počítače, deprese je všude kolem mě - zírá na mě z prázdných stěn po obrazech, z prázdné kuchyňské linky, prostě odevšad.
Posílám na dálku velké obejmutí, taky bych m oc potřebovala a není kdo