21.6.2011 0:15:51 mondena
Smutním
Je půl dvanáctý. Na facebooku tři lidi, ale ani jeden, kterýmu bych mohla říct „Je mi smutno.“ Asi je čas znovu se zamyslet nad definicí přátelství a promazat seznam. I vrby občas smutní. A já mám momentálně depresi jako prase. A zoufale bych se potřebovala k někomu stulit na rameno a pobrečet si. No jo, no. Co dělat, nejsou lidi. Nejsou vrby. Nejsou poblíž, nejsou online, asi spí, co já vím, co teď všichni dělají. Já ani nevím, co mám dělat já. Zavolat někomu? Jenže komu? Existuje horší pocit samoty, než když si člověk uvědomí, že nemá NIKOHO, komu by mohl zavolat třeba o půlnoci jen proto, že je mu prostě smutno?
Asi bych měla popřemejšlet, proč, do prkna, když je komukoli, kdo má zájem o moje rameno, smutno, uleví si u mě, navalí mi na hlavu a do hlavy a já nevím kam všude svoje starosti a smutky a stesky a proč já jsem s tím sama. Proč já nemám nikoho, komu bych mohla vykecat díru do hlavy. Proč a proč a proč. Deprese stojí za starou bačkoru. Smutnění je na nic.
Ne, opravdu nejsem 24/7 pozitivně optimisticky naladěná. A ano, lžu, když říkám „Já se mám pořád skvěle.“ Je to nesmysl, je v tom obrovskej kus ironie a je v tom…já nevím, co vlastně. Zoufalství, strach, prázdnota? Strach ze zoufalý prázdnoty, zoufalství ze strachu. Pravda? Pravda je, že v hodině mezi psem a vlkem by nikdo neměl být sám. Vlastně pardon, slečno deprese, nejsem sama, jsem tu s váma. Jako společnice nestojíte za nic. Jste zlá a zapšklá, proto vás nikdo nemá rád, nikdo vás rád mít nebude a proto budete pořád sama. Na společnost jste totiž moc depresivní, víte?
Chybí mi někdo, koho bych mohla obejmout. Objetí úplně stačí. Jenže nejsou lidi. Chce se mi nebýt...
Odpovědět