Re: Jde to...vydědit dceru?

Chtěla bych vám říci něco mimo tuhle diskuzi, i když se jí to vlastně trochu týká.
Můj starší syn se svého času ke mně zachoval velmi hrubě. Nechci to tu rozmazávat, ale trvalo mi pár měsíců, než jsem se z toho sebrala. Pak ale bylo na mně jako matce syna vypátrat, dát mu najevo, že je stále mým synem a nikdy jím být nepřetane. Tento krok musí vždy udělat rodič, nikoliv děti.
A jestli to ten rodič takto necítí, nedá se nic dělat. Chovat se k vlastním dětem hůř než k cizím lidem? Jistě, děti mohou být vrazi, zloději, či narkomani, ale stále musí vědět, že mají za těch a těch podmínek dveře domů otevřené a že rodičovská láska je BEZPODMÍNEČNÁ.

Já, jako dcera jsem se vůči svým rodičům ničím neprovinila. Jo, měla jsem na mnoho věcí jiný názor a vzala svůj život do svých rukou.
39 let jsem držela hubu a krok, pak už to nešlo.
No a teď, po x letech, kdy jsem rodiče neviděla, mám i přes jejich absolutní nezájem o mou osobu navazovat kontakty? Mám jim před barák vodit jejich pětiletého vnuka, který je nezná?
Jo,