Re: Šílím ze svého otce

Já vím, je to hrůza, měla jsem takovou matku (a to to jetě nedosahovalo těchhle stupňů).
Rodiče nepředěláš, musíš předělat sebe. Ale je to strašně těžké.
Prostě si říkej - je to jejich problém, jejich problém, jejich problém, ne můj. Nejsem zodpovědná za to, aby se neuráželi, aby se necítili dotčeně. Mám právo jim říct ne, a když jim to vadí, je to jejich problém. Mám právo jim nezavolat, když nechci, mám právo jim nevzít telefon, když nemám čas. Mám právo nenechat si mluvit do života.
Mně tenkrát pomohlo, když jsem to rozebrala s psycholožkou. Ta říkala: Jak byste se zachovala, kdyby takhle jednala vaše kamarádka? A mně docvaklo, že kamarádce bych se především pokusila vysvětlit, že to takhle nechci, a kdyby to nepomohlo, tak bych ji asi odstřihla. Když jsem něco podobného slyšela říkat cizího člověka, nějak mi docvaklo, že to tak oprravdu je, že nejsem ani za pocity své matky zodpovědná. (Přečti si Čtyři dohody, tam se to popisuje moc hezky.)
Ale stejně to i pak bylo hrozně těžké a úplně jsem se toho nezbavila nikdy. Přiznávám, že jsem občas vypínala telefon v půlce věty a předstírala poruchu, když to už nebylo k vydržení a nic jiného nepomáhalo. Ale aspoň se mi to povedlo omezit na snesitelnou míru. Teď se jen děsím, co budu dělat svým dětem já, až budu stará