Re: Hranice mezi právem na svůj životní styl a sobectvím

Valkýro, to je jasné, ten náš případ je specifický v tom, že lékaři z toho byli tak v šoku, že nám to vśechno vykkopili, že je to důsledek léčby. Že se vlastně otrávila těma lékama ( nebyla jediná, co vím). Dostala léky, pustili ji z nemocnice, žila normální život, dva měsíce a najednou měla zničehonic plíce plný vody. V době, kdy to vypadalo, že je ze všeho relativně venku a začíná žít normální život, kdy nebude zvracet po chemoterapiích, nebude řešit, źe se nemůže najíst, protoźe má pusu plnou aftů, nebude jimzmáhat taková únava, źe nebude schopná vyjimt z bytu. Tohle všechno měla z léčby. Když jí na tu nemoc přišli, nebylo jí nic, jenom jí trochu zfialovělo jedno místo na noze. Byla aktivní, čilá, se spoustou kontaktů, všechno zvládala. To já ji přiměla, aby o té noze dr. řekla. Dodnes jsem si to nepřestala vyčítat, protože kdyby to neřešila, mohla tu poslední dobu strávit doma, navštěvovat se s kamarádama, žít plnohodnotný život. Tu trosku, která se nám z nemocnice vrátila, mám před očima pořád. Takže za mne, nikoho do léčby nenutit. Je to jen a jen jeho život. Jasně, má rodinu a děti, ale třeba v případě té rakoviny, tou bolestí bude muset projít on a ne jeho rodina ( pokud tedy bereme v potaz, že zemře tak jako tak, jen dříve nebo později). Pokud by byla nemoc v úplně počátečním stádiu, asi by to bylo jiné, ale jak to á laik vědět, že jo. U té cukrovky je to jasně něco jiného, teda trochu, ale stejně, ve věcech zdraví bych radila akorát tk, že mám známého výborného odborníka, když budeš chtít, domluvím ti to u něj. Jinak bych mu do toho ale nemluvila.