Pohřeb a (i)racionální myšlenky
Umřela nám babička - od mamky mamka.
Už hodněkrát jsem tu chtěla napsat a postěžovat si na její týrání, jenže to nemělo řešení a nikdy jsem se k tomu neodhodlala.
Teď je to celé divné. Pro náhlou břišní příhodu ji odvezli před týdnem do nemocnice, operovali až v pondělí, pouze telefonicky sdělili, že se povedlo a je v pořádku, zákaz návštěv pro chřipku a další telefon až ve středu, zase že dobrý a ve čtvrtek nad ránem, že už je mrtvá. Na konci světa, v Košické nemocnici. Snacha od nejmladšího mamčina bratra, který s ní zůstal na baráku, jí zamykala špajz, nebila ji, ale vláčela, postrkovala.. v létě měla babička váhu 46kg.
Vídala jsem ji málo. Prostě ta dálka a vlastní život, fůrt nějaké výmluvy, ostudné. Přesto jsme byly v jakémsi spojení, mentálním, taky podoba, gesta, styl uvažování..
Pohřeb je v neděli. Nepojedu. Prcek je nemocný, nemá pas a je na to malý. Ale ptá se. Já taky umřu? A kdy? A co potom? Nezatěžuju mu hlavu, ale odpovídám, po pravdě, jen krátce. Ano / doufám, že až budeš starý / nevím.
Kdo ví, co bude potom?
A kdo ví, jaké je počasí na Slovensku. Naši jedou zítra ráno a já se nemůžu zbavit strachu o jejich návrat..
Prostě blbé myšlenky...
Odpovědět