Manko,

Manko,

já o nějakém „skákání okolo dítěte“ vůbec nemluvila a ani bych tohle nikdy nevyžadovala. Mluvím o druhém extrému – že bratr vytěsnil ze svého života mě a mou rodinu a na tom už nic nezmění, ani kdyby se na hlavu postavil. Bohužel – promarněný čas a spravit se to prostě NEDÁ. Moji kluci ostatně ani nevědí, že nějakého strejdu mají, protože ho viděli tak strašně málo (1x za rok na návštěvě u našich rodičů), že vůbec nevědí, o kom je řeč.

Když se starší syn narodil, bylo to pro mě jako pro pramatku takový „šok“, než jsem si vůbec já zvykla, že nějaké obletování strejdou bylo to poslední, na co jsem myslela. Ale postupem času, jak synek rostl a viděla jsem u jiných rodin, jak jejich tety a strejdy se o svoje synovce/neteře zajímají, berou je na výlet, blbnou s nima atd u nás tohle nepřipadá v úvahu…tak tehdy jsem pochopila, že ten opravdový vztah mezi strejdama/tetama a jejich synovcema/neteřema je opravdu o něčem jiném než o vynucené návštěvě 1x za rok.

Píšeš, že „bratr má své zájmy a svůj život a má na to plné právo“.
Ano, máš pravdu. Ženil se 10 let po mě, s jeho manželkou si absolutně nerozumím stejně tak jako on nikdy neměl ani SNAHU porozumět si s mým manželem (já jsem aspoň tu snahu měla v porozumění s jeho ženou – leč vše vyšlo naprázdno), má dvě malé děti a pro mě je typicky „pod pantoflem“. Už ví, co to obnáší vypiplat mimino, jezdit s nima po doktorech atd.

Takže doufám, že svědomí mu občas připomene jeho nesmyslné kecy na mě, že „se flákám 3 roky doma s děckem“ a „co furt mám s děckem, když je nemocný“ apodobně. Divím se sama sobě, že jsem ho už tenkrát neposlala do háje zelenýho. Ale člověk si pořád říká – „no jo, je to bratr, musím s ním vycházet zadobře apodobně“. Houby. Samozřejmě sám teď poznal, co to obnáší, mít malé děti.

Navíc jeho manželka se po rodičovské nemá kam vrátit do práce, je nezaměstnaná - což je samozřejmě úplně v pořádku, ta se doma samozřejmě "nefláká" jako jsem se "flákala" já. Ale on tohle v životě nepřizná. Mně samotnou už to nezajímá. Čas vrátit nejde a vztahy – ani po smrti jednoho z našich rodičů – prostě spravit nejdou.

Možná, že jeho teď taky mrzí, že jeho holky nemají žádnou tetu (=mě), která by se jim třeba i velice ráda věnovala.
Může si za to sám. Moji kluci jeho jako strejdu nikdy nepoznali a už nepoznají, už nemáme zájem. Zařídili jsme si svůj život po svém a pustíme si do něho jenom toho, koho chceme.