Pláč bez příčiny u dospělého

Je "normální" že člověka k pláči přivádí jakákoliv situace lehce dojemnějšího charakteru, (příklad reklama s miminkem, kreslený seriál co dobře dopadne, dětské vysotupení, staří lidé...), a především v komunikaci s "autoritou" lékařem, učitelkou, úředníkem/nicí, prostě kdykoliv je třeba vyjádřit cokoliv osobního...?

Jde o přecitlivělost, nebo je to nějaká porucha ?

Setkali jste se s něčím podobným a dá se to nějak řešit...třeba trénink sebekontroly, nebo tak něco?
Nebo máte osobní zkušenosti a jak jste si s tím poradily/i?
(nejde o ženu po porodu)