Re: Návštěvy kamarádů

Danulu, vyrostla jsem v podstatě v tom, že alkohol a opíjení se je špatná věc a že není k životu potřeba. Nikam jsem nemohla. Pak když jsem se odstěhovala od našich a sem tam jsem měla možnost už zajít, tak se mi to prostě nelíbilo. Bylo mi líto a zle z toho, jak kolegové a kolegyně mají svoje rodiny, ale zpíjejí se, tancují spolu "tělo na tělo" a náramně se baví chlapi s ženskejma včetně dvojsmyslných keců a tak podobně. Mám kolem sebe (nebo teď už snad ne) ale měla jsem kolem sebe lidi falešný (vč. bývalýho manžela), který měli dva životy nebo dvě tváře chceš-li. Doma nějakej a za zádama jinej člověk. Možná z tohoto důvodu si automaticky myslím, že všichni jsou stejný a nutně musej lhát. Ano, bojím se vidět, že by se manžel dobře bavil s nějakou ženskou, smál se a rozuměli by si. Nedělalo by mi to dobře, odtud pramení i to, že kdyby to s těma návštěvama u nás bylo obráceně a za ním chodila naše známá, prostě by mi to vadilo, kdybych nebyla doma. Z jakýho důvodu by sem měla chodit za ním? Mám kamarádku, každá jsme jiná, nebe a dudy, je rozvedená a na každým prstě má deset nápadníků a z toho jich je min. polovina ženatejch. Jí ale nedělá problém nechat je, aby za ní chodili, vždycky se chlubí kolik flašek spolu vypijou ve dvou. Proč? Nechápu prostě tyhle věci. Proto jsem taky "nemocná"? Co má co chodit za ní, když má doma svou ženskou? Když tak mají chodit spolu ne? Přesto jsme kamarádky už patnáct let. Ano mám problém zásadní, a to v tom, že nevěřím lidem. Jen sama sobě, protože se prostě znám. A s odbornou pomocí jsem to v tomhle směru nikdy nepotřebovala, vždycky jsem byla s někým, kdo po hospodách prostě nechodil. Jinýho bych si nehledala. Můj muž chodíval, umí v tom chodit, občas ho sama "vyhazuju" právě proto, abych nebyla sobec kvůli svýmu postoji, s tím, že se s tím holt nějak musím vypořádat. Nedržím ho doma, ale on nikam nechce, nutit ho nemůžu. Prý mu to nechybí a než mě poznal, tak už ho to samotnýho ani nebavilo bejt nalezlej s kumpánama u piva a zatloukal se už před nima kolikrát. Je pravda, že když někam šel, jak jsem psala asi 3x za celou dobu, bylo mi smutno a šílela jsem doma, co asi dělá. Jestli je opilej, jestli laškuje s ženskejma. Prostě vím jak to chodí a nikdo mě nepřesvědčí o opaku, že to tak nemusí bejt u každýho. Musím to v sobě překonat a prostě s ním začít někam chodit. Jen tak se toho doufám zbavím, abysme oba byli v klidu. Nikdy si ale neoblíbím tu dnešní uvolněnost, a že jsou v tom češi přeborníci, to jo Však s kým se spustíš jednou (teoreticky)? S někým, s kým se zasměješ na facebooku a občas mu pošleš pár vět nebo s tím, s kterým máš společný zážitky a rozumíte si a máte možnost stýkat se osobně?. Stále si nemyslím, že jsem na nějakou terapii jen proto, že to tak v sobě mám. Znám lidi, co to mají stejně jako já, tak se máme všichni léčit nebo co? Otázkou je jak tohle já překonám vůči manželovi,navíc když ho v tom neznám. A omezovat ho nehodlám a nehodlám se zároveň utrápit. Nějaká cesta ven musí být. Začneme společně mezi lidma a pak se uvidí. A strachy má každej, to jo, každej se musí nebo musel s něčím vyrovnat v tom životě, nemyslím, si že jsem jediná a navíc chudák jestli to tak vyznělo. Ale potíž je v tom, že každej jedinec to zvládá jinak, někdo mrknutím oka někdo si to nese sebou a změní ho to. Třeba. Každej není tak silnej v kramflecích a já si třeba nemůžu dovolit chodit někam pro odbornou pomoc (a že jsem už kolikrát chtěla po rozvodu, kvůli dluhům a chování bejvalýho atd atd, kdy jsem zůstala sama rok s dětma a nikdo nepomohl, ani rodina), měla bych záznam, možná nějaký podpůrný lentilky, a vzhledem k tomu, že jsem od začátku měla děti ve svý výhradní péči a byly ve srabu hlavně ony, tak by to nebylo asi úplně to nejlepší kvůli sociálce a tak podobně... Chodila jsem s nimi k psycholožce a ona sama říkala, že to musím kvůli sobě a jim zvládnout sama. Zvládla jsem to a dodnes nadávám našim, že mě nikam nepouštěli, jistě bych k takovým věcem měla jinej přístup. Na druhou stranu nepodporuju myšlenku, že 90% procent lidí má potřebu se veselit podle svýho, takže je to normální... ono záleží na tom, kde těch 90% má taky hranice zábavy a jak říkám, v okolí mám plno příkladů jak to dopadá. A pokud to manželovi tak strašně bude jednou chybět nebo bude mít potřebu laškovat s jinejma a popíjet s nima, nebudu mu stát v cestě. A nejspíš skončím pak sama, protože horko těžko narazím na jednoho ze zbylých 10% že jo...