Re: Nedokážu, co se po mně chce

Rišulko, máš můj obdiv a respekt! S autisty nemám sice přímou zkušenost, ale jednak jsem něco četla a jednak jsem v dětství byla také trochu mimoň, takže maličko tuším, jak asi Tvému synovi je. Autisté nechápou abstraktní příkazy. Co je pro nás jasné, pro ně je abstraktní, i když to vypadá, že jasněji už to říci nejde. Jde, musí se na to ale skutečně krůček po krůčku.. Třeba ty ponožky na křesle, on prostě dojde k tomu křesle, kde nejsou a nechápe, že můžou být na druhém, maminka řekla, na křesle, tam nic, tak panika, zmatek, pocit selhání, všechno je špatně. Musíš říct - jdi do obýváku a na křesle pod oknem je prádlo, nahoře jsou ponožky, vezmi je všechny a dones je sem do pokojíčku ke mně. Prostě trénovat ty situace skutečně polopatisticky, sice chápu, že by v mnoha případech bylo rychlejší to udělat sama, ale jde o to trénování. Třeba to nezvládne na x pokusů, ale na pokus xy se to už povede, zajede si to a bude vědět, co s tou situací dělat. Stejně tak využij toho, že má pevný řád, že ve 21 už spí. Prostě si udělej hodinku sama pro sebe, koukej na hloupý seriál, čti naučnou literaturu, koukej z okna, prostě cokoliv, u toho si dej třeba čaj nebo kakao, prostě si udělej malý rituál, na který se budeš těšit, u kterého vypneš. Pokud se zapojuje babička i otec, tak fajn, zkus třeba zavést po domluvě s nimi dvě odpoledne v týdnu, kdy si ho vezmou a půjdou někam ven a ty nebudeš opět dělat NIC, jenom relaxovat. Pokud by se podařil i víkend, třeba jeden v měsíci, tak by to bylo ještě lepší. Zkus třeba s malým zavést rituál, že půjdete každý večer na procházku, ona se venku také vyčistí hlava. To jsou jenom takové návrhy od stolu, vím, že v reálu to je asi všechno mnohem, mnohem těžší, ale třeba něco z toho se bude dát použít !