Re: Neumím vydejchat puberťáka

Libiku, kluk mi přinesl čokošku a omluvil se dokonce, věděl sám, že to bylo přes čáru ...prostě to vnímám i teď tak, že to byla akce, která prostě byla potřeba a sedla. Oběma.

My spolu máme opravdu hezký vztah, nadstandardní s oběma mladšíma, co jsou ještě doma (těžko tu asi vysvětlovat)...ale prostě jsou okamžiky, kdy člověk zasáhnout nějak musí...tohle byla akce rychlá, nečekaná, ale velmi účinná, možná právě jak píšeš, že byla velmi ojedinělá.
Myslím, že oba víme a vůbec všichni u nás doma, co si můžeme k sobě dovolit a kde je ta hranice.
Vysvětlování a slabší sankce tomu samozřejmě předcházely.
Ale samozřejmě že by to člověk dopředu plánoval, to asi ne...to už bych vnímala jako...hm...ujetý.

Proto je pro mě trochu nepochopitelný, že člověk nezvládne adekvátní reakci na 11tiletý dítě (a te´d nemyslím přímo zakladatelku)...člověku asi chybí ta přirozenost reakce...a dítě přesně ví, že rodič je v určité chvíli slabý.
A žádné dítě nechce slabého rodiče. Dítě chce pocit bezpečí, pocit, že má svoje hranice (a ty i v těch 16ti jsou ještě doma nastavené, i když mnohem volnější než dřív), že ho máme rádi a záleží nám na něm...a že ho nějak "ochráníme", kdyby potřebovalo. To naše děti taky vědí, už to zažily, využily.
když mají problém, vždycky přijdou za mnou, vědí, že můžou...a že jim pomohu.
Slabý rodič neochrání, nepomáhá, proto dítě ztrácí pocit bezpečí.
Slabý rodič se bojí nějak adekvátně zasáhnout do nežádoucí akce dítěte, aby...to si může doplnit každý sám...

Já jsem prostě pro přiměřenost ve všem, koneckonců na všech frontách, však to tu píšu furt.
Nebudu dítě týrat, ale nebudu ani tolerovat netolerovatelné adekvátně k jeho věku.
A jestli to má někdo jinak - OK.