podle Zimbarda

knižky "Time paradox" je moje časová perspektiva "past positive" - jsem orientovaná na minulost, ale žiju z pazitivních a šťasných momentů , nebo takvých melancholických, nostalgických, ale prostě prožívám svoji minulost pozitivně a ráda se k ni v přítmnosti vracím

i když to zní divně, tak např. dle toho, co jsem si přečetla ve Franklovi, by mne to mohlo trpchu predisponovat k přežití konceračního tábora, kdybych ovšem měla celkově pocit smysluplnosti

Frankl v jedné knize píše, že právě bylo důležité udržet si minulost a čerpat z ní (volně parafrázuju), protože to bylo to jediné, co jim v koncentračním táboře nemohli vzít - vzali jim jméno, věci, blízké lidi, možná budoucnost, přítomnost byla nesnesitelná .

Takže já to beru tak, že žít v přítomnosti je jakýsi násilně vnucovaný imperativ, který nemusí vždy dobře fungovat a není vhodný pro každého a pro každou situaci - třeba když je budoucnost hodně nejistá a přítomnost obtížně zvládnutelná, může být kotvou minulost, poku je pozitivně prožívaná.

Pro někoho zase může být kotvou, že má naději se v budoucnu vymanit z blbé přítomnosti a minulosti - že se mohou upnout k plánům a vizím, jak to změní