Re: Jak zvládnout vypořádání pozůstlosti, bez hádek v rodině
Teko,
držím palce, Tvůj vztah k té záležitosti mi připadá zdravý a rozumný.
Umím si představit, že citově je člověku té nemovitosti (nebo spíš vlastních šťastných let, které v ní strávil) líto, ale racionálně ví, že by její údržbu nedal/nechtěl dát, a zároveň není v situaci, kdy by mohl být tak super velkorysý a dědictví se vzdát, a taky má tušení, že by takové starání ve třech velmi pravděpodobně nedělalo dobrotu (upřímně řečeno, ještě jsem neviděla, že by to takto někde s chalupou fungovalo).
Držím palce, aby se bratra podařilo přesvědčit, myslím, že jeho postoj je taky pochopitelný z té citové stránky, ale prakticky hodně problematický.
A je taky fakt, že to hezké, co jste tam prožili, bylo spojené víc s lidmi, se kterými jste to prožívali a měli jste se rádi (babička), než s tím místem jako takovým.
Názor, který tu zazněl, že by to snad mělo být sprosté, pokud byste chtěly svůj díl, mi připadá opravdu hodně těžce mimo. Rodinné majetky jsou sice hezká věc, ale přílišné lpění na nich (ve stylu "ten barák musí zůstat za každou cenu v rodině, i kdyby čert na koze jezdil") nadělalo už tolik zlé krve, že si myslím, že to nestojí za to.
Odpovědět