Já tím chci říct, že si nemyslím, že je dobré (čím dál větší dítě) zatěžovat povinností dodržovat týden-týden. I kdyby se to rodičům hodilo sebevíc.
Hele, mě by taky mohlo někdy iritovat, že nevím, jestli se v příští minutě neotevřou dveře a nevstoupí "mládě" (třeba při večerních romantických chvilkách v obýváku). Ale beru jako prioritnější, že jednou jsme rodina, on do ní patří (patřil ještě dřív, než naše malé dítě), že má "u nás" domov, není "u nás" jen na návštěvě, takže není důvod ho nutit, aby "hlásil příchod". Kdyby naše maminka bydlela ve stejném domě, tak vůbec nevím, jestli by to fungovalo "líp" nebo "hůř", nevím, podle čeho by si mládě vybíralo, ke komu půjde spát. Myslím, že by to na něj kladlo zbytečně nároky, za které to dítě nemůže - ono se nerozvedlo - aby něco jako sám "přemýšlel", jestli je sudý nebo lichý týden, jestli má jít spát k tátovi nebo k mámě atd. Když už rodiče jsou natolik v pohodě, že si koupí společně barák, tak bych nechala tomu dítěti maximální volnost, ať si je, kde chce. Předpokládám, že takto vyspělí rodiče nejsou zmítáni žárlivostí, aby sami počítali, kolik minut strávilo dítě u kterého z nich. Proto jsem pro jeden pokoj s tím, že si může v každém týdnu brát jídlo ve které chce domácnosti a obě domácnosti s tím holt musí počítat...
U nás - dítě určitě bdělého času tráví víc u nás, nocí spí víc u maminky, peru a žehlím mám kolikrát pocit že jenom já
, čili mám pocit, že se převléká výhradně u nás
, jí tam, kde zrovna je, čili mám pocit, že víc u nás, protože obvykle od nás odchází už navečeřený, ale je možné, že u maminky večeří ještě jednou... Zase u maminky častěji snídá. Dřív byl víc víkendů s maminkou, teď maminka často jezdí na víkendy pryč a on už s ní jezdit nechce, takže je víc s námi, ale kolikrát klidně i sám někde (v jedné či druhé domácnosti). Nikdo nic nepočítá, nikdo si nic nevyčítá.