Re: Nůž do srdce nebo jaká pomoc?

Bohužel je to asi opravdu docela časté.
Manželovi rodiče tak také působí. ALE: při podrobnějším pohledu se mi taky úplně nechce říct, že tchýně je ten "chudák" a tchán ten "tyran". On je samozřejmě svůj, má hromadu řečí (léta stejnejch). A asi driv dost pil - práce v zemědělství, v družstvu, tak to tam zkrátka chodilo. Ale to už je víc než 20 let. Pak (asi na její popud, pravda nutný) začal pracovat jinde, normálně vydělávat (v družstvu občas výplata nebyla, třeba jim dali jen brambory, krůty a tak). Takže dalších 20 let fungoval. Pracovitej je, takový ten typ domácího kutila - vše okolo domu, zahrada, dřevo, králíky, slepice, semtam prase...jeden ze synů dělá soukromé zemědělství, hodně mu pomáhá (i když se třeba hádají, ale tchán už to má trochu jako sport -taky trochu styl "všechno vím", ve finále je rád, že to tam syn dává do kupy).
Tchýně je hodná obětavá žena, která se starala o tři chlapy v baráku, plus vždycky ještě někoho navíc - umírající sestru, dlouholetá denni péče o nemocné rodiče, přestavba domu, zvířectvo... Takže moc ostatního vyžití nešlo, i když má ráda divadlo, ráda jezdí na vylety. Jo a pracovala taky přes 20 let v sociálních službách. Vnoučatům se teda věnovala krásně, i by za ně dýchala, měly se u ní jak v bavlnce, ráda si je brala, vymýšlela aktivity (vždy zapojila i dědu), jezdili na dovču po Čechách, vloni je vzala i k moři.
Takže za mě jsou oba fajn, on pracovitý, umí vymyslet jak co udělat, pomůže, ona taky s porcí péče navrch. V praxi jejich soužití bylo spíš takové to že on je celý den venku a něco dělá a ona vevnitř a něco dělá. Pro "pozorovatele zvenčí" to vypadalo celkem ok, oslovování typu "Boženko sem, Boženko tam". Ona tedy, pokud byla naštvaná, to uměla dát najevo takovým tím "nemluvím s tebou".

Cca tři roky zpět se stalo to, že tchán šel do předčasného důchodu (o rok, zeštíhlující opatření firmy). Vlastně to ani nestihl doma nějak probrat, to babičku myslím vzalo (neměl sice na výběr, ale chápu jí, taky mi změny na který nemám vliv nedělají dobře). Ona ještě asi rok a půl chodila do práce. Pak zůstali doma oba. A v tu chvíli to začalo trochu drhnout. A babička začala víc jezdit k nám, za mým mužem - svým synem, a stěžovat si (což nikdy předtím nedělala). Líčila mu jejich soužití, veškeré křivdy. ALE bylo to ve chvíli, kdy už děda opravdu hodně zvolnil, bylo evidentní, že se snaží s novou situaci sžít a svou ženu neprudit, naopak být užitečný (předělávky v domě aby se jim tam pohodlně žilo, s vyhlídkou udělám co stihnu sám teď když ještě můžu).
Musím říct, že můj muž svou mámu nepoznával, moc si s tím jejím postojem nevěděl rady, uměl jí teda vyslechnout, ale ne to rozkousknout. Scházeli se s bráchou a tátou a zkoušeli "řešit". Ve finále si tchýně nechala pomoci odborně (způsob jak k tomu dospěla nevíme) a dostala antidepresiva. Teď po těch dvou letech je to určitě lepší. Jela na dovolenou s kamarádkou, se sestrou, sama si koupila abonentku do divadla (my jí teda koupili shodou okolností taky). Nabídla dětem tu dovču u moře, zvládli to krásně. Švagrovym se narodilo mimco a jsou v jednom domě, jeho žena je v tomhle fajn, že babičku zapojuje až až.

Já se teda přiznám že moc reagovat neumím, respektive nijak to nekomentuju a ani se nesnažím cokoli organizovat. Mezi námi dvěma je to takové trochu strojené. Trochu si myslím, že jsem se měla zapojit víc. Ale přesně pro ten rozpor, ze její chování mi přišlo - jak to říct - stěžovat si na 50 let staré křivdy (v momentě kdy se nedějí) a dělat kvůli tomu doma fest dusno (když to nejde vyřešit zpětně).. no zkrátka to bylo asi volání o pomoc a tohle posloužilo jako pomůcka, třeba to bylo poprvé co se odhodlala o tom mluvit.

Závěr - antidepresiva nejsou někdy od věci, když už člověk nemůže dál a evidentně to i říká. V tom bys mamince mohla poradit a pomoci.