Re: Neměla by být vyšší nezaměstnanost?

Monty, já jsem se zas celý život děsila, že budu muset chodit do práce a že mi to tam nepůjde a přesně tak to dopadlo. Škola mě bavila a šla mi, byla jsem vždy mez těmi nejlepšími, zato v práci jsem se vždy jevila jako největší tupec, co mu nikdy nedošly ani ty nejzákladnější věci. Mně by vyhovovala otáčet, kdy by mi někdo řekl, co mám přesně dělat a když udělám to a to, tak je to správně. A celý život jsem dělala něco, na co jsem musela přijít a vymýšlet to sama a pak jsem se divila, že mě spousta věcí vůbec nedocvakla. Dokud jsem pracovala za sociku, tak jsem aspoň měla jistotu, že pokud nezpronevěřil peníze nebo něco podobného, tak mě z práce nikdo nevyhodí a vydělám si tolik, abych za to mohla normálně žít. Zato po revoluci to byla samá nejistota a jak jsem úzkostná, tak mi to tu moji úzkost neustále zvyšovalo. Dokud jsem byla vdaná, měla jsem aspoň jistotu, že když mě vyrazí z práce a já si nebudu moct najít novou, bude mě živit manžel a neskončil pod mostem v odpadkach. Pak jsem zůstala sama, z té práce mě fakt vyrazili a já zbytek života žíla v uzkostech a v hrůze, i když jsem si práci našla a nikdo mi nikdy nenaznacil, že by mě chtěli vyhodit. Přesto kdykoliv jsem udělala chybu, a že jich bylo, chytnul mě záchvat paniky, že to je konečná, všichni přijdou na to, jak jsem neschopná a k ničemu a nebudu mít za co žít. Teď jsem šťastná, že jsem v důchodu a mám svůj jistý příjem a nikdo mě nemůže odnikud vyhodit a zbavit mě ho. Přesto se nemůžu zbavit šílených snů o tom, jak si nevím v práci rady. Pro mě byl můj pracovní život neustálý stres a jsem ráda, že už to mám za sebou. Už to nikdy nechci zažít.