Re: Puberťák, který rezignoval na studium

Ještěrko, mám zkušenost s pár dětmi v 8. nebo 9. třídě, většinou to začne v 8., a ony tvrdí, že je to v pohodě, přitom na nich vidím, že není, že je něco trápí
Povídáme si, a ono to časem přejde v to, že se začnou svěřovat, většinou začnou mluvit o tom, že je nějaký problém doma, někdy je to málo peněz a hádky rodičů, nebo před pár lety rozvod a ony se s tím nesrovnaly a až teď je to dohání, někdy mají jenom pocit, že jim nikdo nerozumí,
holky se většinou po nějaké době přiznávají k sebepoškozování a nebo zmíní něco o tom, že by bylo asi lepší, kdyby tu ani nebyly

ale na začátku je vždycky to, že si všimnu jejich blbé nálady, která trvá dlouho, nebo toho, že se zhorší prospěch, že si k tomu potom vymyslí dočasnou pohádku, to je taky normální

když se mi povede z děcka dostat, kde je problém a vůbec že ten problém je, pozvu si rodiče, někdy o tom děcko ani neví, protože nechce, nechce je zatěžovat, bojí se jejich reakce, rodiče jsou překvapení,
v lepším případě najdeme psychologa, přesvědčíme nějak děcko, aby k němu šlo, a v horším případě přijde děcko po návštěvě u psychologa s vítězným pohledem, že ono ho úplně zblbnulo, on řekl, že je děcko v pohodě a děcko je dál v depresi - i to se děje
a tak se nám to točí a časem najdeme dalšího psychologa, protože děcku dojde, že na něco samo fakt nestačí, a pak jsou tyto děti na antidepresivech a říkají, že kdyby nebyly hloupý, mohli je mít už dávno a mít klid

neříkám, že je to nutně vývoj, který bude u vás, ale spousta dětí (a myslím, že i dospělých) se brání tomu, aby o svých pocitech řeklo někomu cizímu

ale já nejsem psycholog :)

další možnost je, spíš teda teď pro tebe, zavolej si pro radu na Linku pro rodiče
https://www.rodicovskalinka.cz/