Re: Stres před přijímačkami

Ennywan, vím, je to těžké. Citlivé, úzkostné dítě, které si nejde dobrovolně samo nic koupit do obchodu mám doma v zásadě pořád. On už tedy nějakou dobu jezdí s kamarádem, nebo klidně i sám, když kámoš nemůže, někde po těch jejich vlacích, jsou klidně celý den někde v tahu, u tratí, na nádražích, večer přijde, sestříhá z toho video, vidím to vždycky až hotové, všechno si kolem toho už 5 let dělá sám. Ale třeba na různých těch vlakových akcích se nikdy sám na nic nezeptá, nerad mluví s lidmi, co nezná...O to víc jsme byli nedávno v šoku, že fakt na ten den otevřených dveří do té školy jel sám, fakt jsem si do poslední chvíle myslela, že že zavolá, že tam nakonec nejde. Ale když mi psal, že už je před tou školou a že musí nějak zjistit, co a jak a pak přinesl domů letáčky a sám rovnou prohlásil, že na té první škole, kde jsme byli spolu, se mu líbilo víc, tak jsem úplně žasla. Jsou to takové malé krůčky pořád dopředu, všechno u něj trvá několikanásobně dlouho, než jiným dětem. Třeba na tábor byl ochotný jet až ve 12 a jezdí jen na 5 dní. Zato s partou cca 25 lidí, což na něj byl taky docela výkon, když je od školky zvyklý na kolektivy do 10 dětí. A na jednodenních akcích od kroužku jich tam bývá ještě víc. Postupně si zvyká...na ty zkoušky nanečisto ho příští rok taky pošlu, aby si to zkusil, tu atmosféru, aby si uvědomil, co mu třeba dělá problém a mohli jsme vymyslet, co s tím, jak by si to mohl pro sebe nějak "usnadnit", aby to zvládnul. Všechno je s ním běh na dlouhou trať...